Krutá realita

Vraky aut rozní prostírajících se na holém betonu. Neživé klece svírající a drtící životy,které se mnohdy postupně vytrácí stejně jako teplo. Ten život někdy zhasne dříve,nežli vaše oči doputují na osudné místo.Při roztřízení plechu vypadávají kusy těl.Řidič,který již není řidičem,člověk, jež nyní není člověkem,mrtvola,která je již rozemletá od spodu do pasu a ve tváři mrtvého je vypálený křečovitý výraz z bolesti či úleku.Chce se mi zvracet a s vystrašenýma očima plnýma slz utíkám.Někteří skutečně neznají tu tvrdou realitu.Já ji poznal, ale netuším jestli se s ní vyrovnám….Musím…,je to má práce.
Ale náhle když vidím problémy jiných na, které si sami stěžují a vyloženě jsou to malichernosti, mám chutě je vytahat za vlasy a postavit je před hotovou věc podobného rázu a zeptat se jich jestli může být něco horšího?Z vědomí toho,že sem si říkal,ten někdo jsem mohl být já a hůře někdo blízky.Obličej se zachová,ale tělo je k nepoznání kdy střeva vypadávají z břicha ven.Nemyslet na to?Jde to, ale až po čase.Odpusťte mi výrazy v tomto článku.přiložil bych fotky,jistě by se našla vhodnější slova a nebo lépe, při fotkách by slov nebylo třeba.
Teď si pokládám otázku zdalipak se řidiči poučí z reklam, které nyní běží po 22:00 v Tv. Obávám se že nikoliv.Jsou přece jenom příliš cenzurované.Za jednu věc jsem rád.Že jsem se nesetkal s nehodou, kde by zahynulo malé dítě.