Hrdost

Nesnáším tě, nesnáším tě, slyšíš?! Ty jsi lhář, lhal jsi mně a celý partě…všechny jsi nás oklamal, zklamal. Naletěli jsme ti na špek, věšel jsi nám bulíky na nos a my ti to všechno spolkli! V Marianě se mísil vztek a zklamání. Zrada od jejího kamaráda Jirky. „Mariano, poslouchej mě na chvíli, já jsem nechtěl!“ poskakoval vedle ní komicky. „Nech mě být. Už se tu nikdy neukazuj, jasné?“ vyštěkla ledově a zabouchla za sebou dveře. Jenže Jirka utíkal za ní. „Mary, copak si to ani nenecháš vysvětlit?“ ptal se naléhavě. „Nejsem Mary, jsem Mariana a to je trochu rozdíl. Neříkej mi tak, nesnáším to.“ Mariana stihla výtahové dveře zavřít Jirkovi před nosem. Ten utíkal po schodech do osmého patra.
Mariana si stopla výtah v šestém patře. Nechtěla se s Jirkou setkat. Možná ho to mrzelo, ale to si měl uvědomit dřív, než celou partu zradil.
Jirka pochopil, proč se výtah zastavil a Mariana nedorazila. Nechal jí tam aspoň dopis na rozloučenou. Když se potkali na schodech, nic jí neřekl, jenom se na ni usmál. Nejradši bych ho praštila! Řvala v duchu Mariana a křečovitě svírala zábradlí.
Přede dveřmi na ni čekal dopis. Jestli si myslíš, že mě tím nějak obměkčíš, jsi na omylu, šklebila se Mariana. Vzala dopis a v duchu četla:

Milá Mariano!
Vím, že mě nikdy nechceš vidět. Já jsem se s tím smířil. Otázkou je, jestli ses s tím smířila ty. No tak co? Mrzí tě to aspoň trošku, že jo. Za ty tři roky tě znám. Na konci dopisu ti nechávám adresu, kdybys mi chtěla napsat odpověď. Stěhujeme se do Francie. To je dobrý, z Finska do Francie. Žije tam totiž moje máma. Nevěřil jsem svým uším, když jsem slyšel, že žije. Jenže má rakovinu. To je pech, co? Táta umřel, máma má rakovinu a my nemáme prachy na operaci. Stejně myslím, že až umře, nějak mě to citově nepoznamená. Jako malej, už jako školák jsem věděl, že umřela a že ji nikdy neuvidím. A BUM – žije s rakovinou.
Měj se krásně a skládej básně!
Mariana začala brečet. Bylo jí Jirky líto. Myslela si, že je sirotek a teď jede se kouknout na svou umírající mámu jako na nějaké divadlo. „Stejně myslím, že až umře, nějak mě to citově nepoznamená.“ Má snad srdce z kamene? Ne, nemá. Je mu to líto a ví, že mě to je líto taky. Prázdninová láska skončila tou zradou a tím skončily i moje veškeré přátelské vztahy s ním. Začalo se rodit nepřátelství. Ale jenom z mé strany. Teď se stěhuje, umírá mu máma…chtěla bych se mu omluvit, ale hned psát mu nebudu. Mám hrdost.
Hrdost, co to sakra je?! Díky hrdosti už skončilo tolik vztahů. Někdo se někomu nechtěl omluvit, dát o sobě vědět, přijít s rudými tvářemi a se skloněnou hlavou – protože má hrdost. Ale – lidé, co mají hrdost, nedělají takové pitomosti jako ti, co si o sobě myslí, že mají hrdost. Mám já vůbec hrdost? Nevím. Tvrdila jsem to o sobě. Díky hrdosti se mu nemůžu jít omluvit? A co když změní adresu, zapomene na mě v návalu krásných Francouzek? Nevymyslel si to? Nevymyslel. Jirka o takových věcech nežertuje. Přece by si nedělal srandu ze své vlastní mámy, která je mrtvá. Ale ona není mrtvá. Je živá a má v sobě něco, co někoho ničí a jiného povzbuzuje k boji – rakovinu.
Měj se krásně a skládej básně, nedokončený dopis, nadnesený pohled na svět. To je Jirkovi nejbližší.
Mariana odemknula dům, sedla ke stolu a začala psát dopis.