Knihovna

Byla v jakémsi kamrlíku, kam nikdo nechodil. Stará skříň sloužící jako knihovna byla natřená zelenou barvou. Barva v šeru zanikla a navíc se na ní podepsal zub času. – Byla perfektně oprýskaná a bylo vidět dubové dřevo. Ještě si pamatuji, jak mi strýček vyprávěl příběh. Bylo to o statečném dřevorubci, který se vydal na to nejlepší dřevo do údolí, kam se všichni báli. Ale on ne a neohroženě donesl dřevo, aby z něj mohl stlouci tu knihovnu, o které vyprávím.
Pavouci si na té knihovně spřádali své sítě, do nichž občas lapili zatoulanou mouchu či jiný hmyz. Jejich pasti se rozkládali po celé šířce knihovny a tvořili jakousi pokličku nad tou krásou.
Nebyly tam ani bonbóny zabalené v lesklých alobalech, ani ty drahé a luxusní pralinky, které si mohl dovolit jenom boháč. Ba dokonce ani známky. Bylo tam něco dočista jiného.
Knihy.
Knihy malé, knihy velké, knihy co drží v celku i poházené kusy papíru. Knihovna působila dost chaoticky, ale když člověk nahlédl hlouběji do Starého světa, zjistil, že jsou všechny uspořádané podle abecedy a velikosti.
Nejvíc mě vždy fascinovala bible. Hodně stará, takovou, jakou už nikdy nenajdete. Moc ráda jsem v ní listovala, přitom jsem nebyla křesťan. Ale byla tam. Ležela až úplně dole, schovaná pod ostatními literárními památkami známých i méně známých spisovatelů.
Když jsem v ní listovala, potřebovala jsem baterku. – V kamrlíku nebyla elektřina. Nebylo tam vlastně skoro nic, krom té knihovny.
Když člověk oddal svou duši knihám a stáří, nebál se nahlédnout hlouběji, co ta knihovna skrývá. Většinou vás jako poslední zaujme nejspodnější polička, trochu nahnutá.
A právě v ní se skrývá tolik pokladů!
Malá krabička.
Byla pokrytá plechem, do něhož jsou vyryti jelínci, rytíři, kozlíci, sedláci, králové, princové, draci. Okraj je lemován drobnými růžičkami s lístky. Na spodu je vyryto velkým ozdobným písmem:
MÉ MILOVANÉ ANASTÁZII
Po pátrání, překvapena tím zjištěním, jsem již věděla, že Anastázie byla moje hodně „pra“ babička. O její osobě toho mnoho vypovídal obsah krabičky.
Anastázie musela být hodně spořivá; v krabičce se nacházeli křesťanské obrázky, pírka, staré mince, známky, knoflíky, křišťály, dečky, ručně pletené náramky, sušené květiny a psaníčka.
Po otevření na vás dýchla nádherná atmosféra. Z pomačkaného, zažloutlého, ohmataného a na rozích zohýbaného papíru jste mohli ozdobným písmem číst vyznání lásky Anastázii. A že jich tam bylo! K některým dopisům byla nakreslená růžička. Pokaždé stejná. – To svědčilo o tom, že těch pisatelů nebylo zas tolik.
Dlouho jsem chodila do toho kamrlíku, pořád prohlížela knihy, Anastáziinu krabičku a pokaždé jsem našla něco nového.
Anastázie byla velice krásná, našla jsem její fotografii. Stejně zažloutlá jako milostná psaníčka, nic na ní nebylo vidět. Bylo ale poznat, že Anastázie byla určitě velice půvabná žena.
Kamrlík, knihovna, knihy, krabička – vše mělo hrubiánský konec. Někdo to podpálil. Všechny krásy nadobro zmizeli a už nikdy nespatřili světlo světa. I teď si na knihovnu dost často vzpomenu. Když píšu email, SMS, někomu volám, domlouvám se přes ICQ. A řeknu si, že nutně musím někomu napsat dopis. Jako to dělali ctitelé mé milované „pra“ Anastázii. Díky!