Dusot kapek a já

Venku prší. Mám rád tyhle dny, když kapky dopadají na okenní parapet a vydávají ten třaskávý zvuk. Probudí to ve mně jakýsi pocit nostalgie. Cítím se tak plný života. Možná to je tím, že vnímám vodu, díky které živé organismy existují. Sedím u stolu nebo jen tak poléhávám na posteli a přemýšlím. O různých otázkách. Každý má nad sebou nějaké pochybnosti. A momenty jako je tento, k přemýšlení o nich přímo vybízejí. Proč sakra musím žít na tomto světě? Proč musím každé ráno těžce vstávat a večer zase usínat? Má to vůbec nějaký smysl? Jaké to je po smrti? Je nějaký přítel opravdu mým přítelem nebo si na něj jen hraje? Proč se muselo tamto stát? Neodpovídám na ně. Na ty otázky nelze odpovědět. A když to zkusíte, nebude to správně. Ne, že by odpovědi nemohly být správné, ale to, že si odpovíte, bude špatně. Snažíte se, aby kapky smyly všechny ty špatnosti minulých dnů. Ale ono to nejde. Spíše ještě posilují vaši špatnou náladu. Snažíte se schovat za ten ohlušující kapot, ale nejde to. Vaše mysl pracuje na plné obrátky a zpracovává všechna témata, která ji napadají. I já se vnitřně vyrovnávám s některými skutečnostmi. Až z toho leze mráz po zádech. Tanec na parapetu neustává. Proč tohle a proč támhleto? Proč on a proč ona? Pomalu se aktivita začíná vytrácet. Nastává smíření. Přestává pršet. Život se zase rozjíždí, jede dál. Dochází mi to. Nepotřebujeme vědět odpovědi na všechny otázky, abychom byli šťastní. Spíše naopak. Je lepší na ty otázky raději nemyslet…