Život je krásná podívaná, když ví co chce...

Každý z nás zhruba ví, co chce, co by si přál a co vše chce jednou mít. Nicméně když se zeptám svých spolužáků, co chtějí dělat, až ukončí studia, převážná většina z nich neví. A tak jsem se snažil zamyslet nad tím, zdali to, co chceme, vyjde, nebo naopak skončíme úplně jinak, než jsme chtěli a než jsme očekávali? S tím mi na mysl přišla hned další otázka a to, zdali celý tento problém není jen ve slůvku „chci“?
Každý by se měl nejprve zamyslet nad tím, jaký opravdu je a jaký chce být, než nad tím co chce mít. Zdali chce být přátelský či nepřátelský, hodný nebo zlý, pravdomluvný nebo jakýkoliv jiný. Málokdo se v této době zaobírá těmito vlastnostmi, morálními zásadami nebo nějakým duševním rozvojem, popřípadě rovnou desaterem. Všichni se jen chlubí tím co vlastní a to z nich dělá to, co jsou, alespoň podle nich tedy a vždy na první místo dávají materiální hodnoty. Žijeme holt v materiálním světě, kde jedna z nejdůležitějších věcí, je velikost částky na výplatní pásce a chceme stále víc. Nikoho už poté ale nezajímá, co jeho děti chtějí, co si přejí, nebo o čem sní a řeší to stylem: „Tu máš dvě stovky a běž si něco koupit!“. Co když ale chtějí děti rodičovskou lásku, nebo jen trávit s nimi čas? Kam ale zmizeli takové ty klasické hodnoty našich předků, jako najít lásku, zplodit syna nebo zasadit strom? Dnes spíš mít firmu, velké, nové auto s co největší spotřebou a ženu, kterou vám pro její krásu budou všichni závidět, ale milovat vás nebude, a až zestárne, rozvede se s vámi a vysoudí z vás půlku majetku.
Život je krásná podívaná a to i tehdy, že není všechno podle našich představ. Je zvláštní jak si s námi zahrává náhoda, shoda okolností nebo přímo osud, jak některé činy, které provedeme, se v našem životě mohou promítnout až třeba za pár desítek let. Každý vidí, když se ohlédne za svým dosavadním životem, určité kroky, které ho změnili nebo upravili jeho životní směr. To samé platí o tom, co chceme. Když se budeme snažit zrealizovat nějaký náš sen, pracujeme vlastně na své vlastní budoucnosti. Jde to však ruku v ruce s tím, co staří indičtí filozofové nazývali karmou. Karma je soupis věcí nebo činů, dobrých i zlých, které jsme za svůj život udělali a za které po své smrti budeme před nebeskou bránou souzeni. Je zajímavé občas se zastavit a sledovat dění okolo sebe, jak se lidé v našem okolí chovají. Dá se z něho vysledovat spousty zajímavých informací, o tom jací jsme mi, jací jsou ostatní, a když je budete sledovat dostatečně dlouho, jste schopni zjistit, co ve svém životě dělají, co je baví a v nejlepším případě i to, co opravdu chtějí.
Zde se naskytla další otázka a tou je zdali půjdeme za tím, co chceme po dobrém anebo po zlém? Jako vždy si můžeme vybrat, zda cestou, kterou půjdeme, ovlivníme ještě

někoho jiného a hlavně jak toho dotyčného ovlivníme. Většinou někoho ovlivnit musíme, jde pouze o to, zda na to ten dotyčný bude vzpomínat v dobrém nebo ve zlém. V současné době se kvůli úspěchu chodí tzv. přes mrtvoly. Ale nikdy nevíte, kdy dotyčného člověka, kterého kvůli vlastnímu úspěchu potopíte, potkáte a jak se zachová, když o vás bude rozhodovat. Zřejmě vás potopí jako vy jeho. Avšak lépe se vzpomíná na věci dobré, než na ty zlé a nejhůře je, když si to člověk uvědomí až na smrtelné posteli, jak někomu zkazil život. Naopak člověku se lépe dýchá, když ví, že udělal vše tak, aby byli spokojeni všichni. Kolikrát se i stane, že z lidí, které při své cestě za tím, co chce, potká, se stávají jeho bližší přátelé.
Jak každý ví, přátelé, jedni z nejdůležitějších lidí v našem okolí jsou nám schopni pomoci prakticky s jakýmkoliv naším problémem. Vědí, co chceme, znají naše sny, a když potřebujeme, podrží nás a někteří za nás strčí i „ruku do ohně“. A když budou naši přátele chtít, určitě jim moc rádi pomůžeme v jejich cestě za tím, po čem touží. Takhle by se podle mě měli chovat všichni, protože jak by bylo na světě krásně, kdyby byli všichni přátelé… Je to však utopie a musíme být připraveni, že nám kdykoliv někdo může začít házet klacky pod nohy v naší cestě za tím, co chceme.
A moje životní priority? Nejdůležitějším „chci“ není být úspěšný, krásný ani nic v tomto směru, ale naopak chci prožít klidný život podle našich předků, chci být dlouhodobě zamilován do krásné ženy, přivést na svět pár nádherných potomků a užívat si s nimi společně života, který nám byl dán. Sice to každý vidí trochu jinak, každý má svůj úhel pohledu na tuto věc, ale mým cílem opravdu není vydělávat hromady peněz, v kterých bych se mohl válet, ani jezdit v autě za několik milionů, spíše jen chtít žít spokojený život. Chtěl bych taktéž, aby se každému vyplnilo to, co chce a aby každý žil spokojený život plný radostí a spokojenosti.
Nicméně kdybych měl vypsat všechno, co chci, dalo by to asi na hodně dlouhý seznam, a proto jsem zde nezmiňoval nic ohledně politiky, globálních problémů, chudoby, globálního oteplování, válek atd. Soustředil jsem se čistě jen na to, chtít napsat zamyšlení a popřemýšlení nad samotným slovem chtít. Uvědomil jsem si, že toto slovo má víc než dost významů. Chtít se dá prakticky cokoliv, ať už je to reálné nebo nereálné, ale hlavní je vůbec chtít něco chtít. Protože člověk co nic nechce, vlastně ani po ničem netouží. Nadmíru jsme v tom, co chceme ovlivněni tím, že existují peníze, protože jsme přesvědčeni, že za peníze jde koupit všechno, ale opak je pravdou a to nejdůležitější co můžeme chtít, si za peníze nekoupíme. Někteří by mohli namítat, že to není pravda, ale i oni časem poznají, že lásku si opravdu nekoupí, že přízeň svých dětí si také nekoupí a přátelství už vůbec ne.