Anděl bez křídel

-Mříže. Pouze tři zdi. Žena, která je za mřížemi. Malé okýnko nahoře. Nic. Jen prázdno. Všude je cítit zvláštní pach. Nálada by se dala krájet a stále to čekání. Čekání na co? Na smrt? Na konec?

Chybí mi. Schází mi ten pocit svobody. To, kdy se mohu probouzet ráno v blízkosti někoho koho miluji. Nikdo.. nikdo mi tady nevěří. Nikdo si nemyslí, že bych mohla být nevinná a přeci tomu tak je.
-Žena sedí u stolu. Je sama v cele. Nikdo jí už hodně dní nenavštívil. Žádné dopisy jí nepřišli. Nic. Nikdo si na ní nevzpomněl.
Noc a den. Jak poznat to mám, když tu jsem? Jenom jsem se bránila a zabila. Buď on nebo já. Soud určil, že vinná jsem já. Peklo. Nenávist a zášť. Chci se dostat ven. Utéct. Zmizet.
Nesnáším to tady. Jsou tu jenom holé zdi a nic víc nic míň. Černota mé prokletí. Asi se tady zblázním. Zavřená. Zničená. Ublížená. Stačí mi poručit a zmizím. Potopená do svého nitra, nevyznám se v chaosu, který je teď mým domovem. Odloučená od všech blízkých.
-Už je u konci svých sil. U konci svých jediných myšlenek. Smířená s osudem. Ba naopak. Osud její je zůstat tady. Ještě dlouhou dobu.
Ač je pro mne těžké trávit zde dny. Naslouchat něčímu hlasu, který ke mne hovoří. Být zde šikanována ostatními a zároveň si i zde udržet přátelství. Zloba ke mně samé už vyprchala. Stalo se a vzít to zpátky nejde. Přežít zde a bojovat. Zavřít oči a na malou chvíli si představit domov. Hlavně jeho. Do očí se mi slzy ženou a strach se vhání do tváře. Jak dlouho to vydržím?
-Položená otázka, ale komu, když tu nikdo není. Je snad blázen? Smířila se vůbec se svým osudem?.. Hledí dál. Do prázdna.
Už ať je konec tohoto zmatení. Už nechci dál zde být. Nezvládám to. Nemohu. Ne… nechci. Chci vrátit čas zpátky. Opět se vrátit ke své práci, k tomu životu co jsem žila. Teď když se odsud dostanu. Co bude dál? Vrah zůstane navěky vrahem.
-Sklonila hlavu, jako kdyby chtěla sobě dokázat, že prohrála tento boj.