Kostky vrženy:Hodila jsem šest

Na obloze vykreslen tuží,temný,
lstivý, co přináší jen splín,říkají mu stín.
Vchází do dveří, nikým neznán,
nikým nezván, divný to pán.

Vždycky,vždycky je snad trochu přehnané slovo, takže znova...Bavilo ji převádět vzdouvající se myšlenku na psané slovo,myslet a vdechnout bez strohým věcím emoce,tvary,podobu,život...říkávala, že si tím pročistí hlavu,ale pravda byla,že jí to dávalo pocit sounáležitosti,vědění,smyslu chápání,další rozměr v jejím, už tak možná složitém světě...

Úzkost se strachem se mísí...
blíží se tmou,za tebou.
Šepotem drásá Ti nervy,
a ty máš strach o dobré mravy.
Neslyšně za zády,šlape Ti na paty,
a ty se ptáš kudy ?slzy dávno vsáty.

Došla inspirace,došla slova a ona němě zírá skrz okna... Na stole cár papíru, poskvrněn možná tak jejímy hříchy,však kaňka černě žádná...Ostrý kus kovu leskne se v záři světel,připraven, do očí i tak se vpíjel...Drtíc v dlaních kostky, má hodit a dostat svou odpověď ?nebo ne a dál se utápět v beznaději ?mrštila s nimy o křehký kus dřeva...Se zatajeným dechem,přivřenýma očima přiblížila se blíž, třesoucíma rukama zvedla tvar krychle a očima přelétla už tak pro ni jasnou odpověď Hodila jsem šest...S břinkotem nůž spadne na zem,kostky vrženy,v zapomnění je můj sen...

Srdce tepe Ti o závod,
zbrkle bloudíš,hledáš východ.
Padneš na kolena,
a zase rychle vstáváš,
utíkáš,děsem hnána.
Zdusíš výkřik v hrdle,
maska tvář,však nezakryje.
V zrcadle zrak Ti padne,
tváří tvář sama sobě.