Jak psát

„Mám chuť něco napsat,“ řekla jsem si v duchu, ne nahlas, jako v těch filmech. Ostatně, když už samomluva, tak pořádná a ne nějaká čtyři slova, že?
Náš mozek vyslal příkaz „Něco napiš“ či zpracoval naše přání „Mám chuť něco napsat“. Ono se to ale snáze řekne, hůře udělá, protože aby mohl mozek něco tak duševně a fyzicky náročného splnit, měl by přijít nějaký nápad. Fantazie. Originalita. Osvícení. Rozsvícená žárovka nad hlavou.
A aby tohle přišlo, musí to člověk nejméně čekat, ne sednout si k počítači/za stůl/ a mít pod rukou/v ruce klávesnici/tužku.
Pokud si jen tak sedneme a vyšleme do mozku ten příkaz „Mám chuť něco napsat“, mozek nám sám o sobě nepošle žádné velké nápady. Ani fantazii. Ani nám nepomůže rozsvítit tu beztak prasklou žárovku nad hlavou, která by měla být samozřejmě ohleduplná na životní prostředí.
Mozek nás jenom přiměje sednout si k počítači (beru v potaz to, že rádi datlujete) a vyťukávat písmenka a mezery. Z nich vzniknou slova. A z nich celé věty.
Občas nám pomůže, když si napíšeme nějaký stručný obsah, abychom se lépe orientovali v našem psaní bez rozsvícené žárovky nad hlavou ohleduplné k životnímu prostředí. Udávám chvilkově vymyšlený obsah dívčího románku;
Koně jsou pro Martu všechno. Miluje hlavně bělobou zářící klisničku Bambuli. Potom ale přijde Lukáš a Marta se do něj bezhlavě zamiluje. Bambule musí jít stranou. Lukáš Martu poprosí, ať jej na Bambuli sveze. Marta se rozhodne, že to pro Lukáše udělá; je to přeci nejhezčí kluk v celém kraji, tak ho nemůže nechat utéct k jiné! Posadí tedy Lukáše na trochu nervózní a mladou temperamentní klisnu, která se s ním rozběhne přes Velkou roklinu. Lukáš spadne, skutálí se ze srázu a zlomí si dvě žebra. Má proto radost, že Bambule také nevyvázla s prázdnou – má ošklivě zlomné dvě nohy. Což není pro budoucí dostihovou kariéru příznivé. Majitel stáje ji chce zastřelit ale Marta šetří na operaci a rehabilitaci. Obě dvě její lásky jsou v nemocnici. Obě dvě ji potřebují. Pro koho se rozhodne? Kluk nebo kůň? Lukáš nebo Bambule…?¨
Tak máme tady klasický koňský románek psaný stylem „Kluk nebo kůň?“ a samozřejmě ŠŤASTNÝ KONEC. To je hlavní znak. Četli jste román se špatným koncem? Asi měl pokračování. Nutno ale říci, že pokud by si holka nepřečetla dívčí román, nebyla by to holka. Většinou člověka baví a odpočine si od svých starostí.
Píšeme tedy věty. Dávají smysl, jsou hrubé, něžné, zamilované, intimní, tajemné, hororové, komické, smutné, líné, temperamentní, cizí, domovské, hlasité i tiché.
Proč je psaní fyzicky náročné? Podívejte, asi takhle:
„Bolí mě oči, do prstů mi vbíhají křeče ale já to nevnímám…potřebuji dopsat kapitolu!“
S obměnou v dívčím románku:
„Bolí mě nohy, v břiše mám křeč, vše rozedřené do krve ale já to nevnímám…zachráním ji!“
Jasně, že bolest vnímáte. Proto je v prvním případě lepší psaní nechat…au. Taky mě bolí prsty. A oči. Vnímám to takže končím se svou úvahou o psaní.