Učení a učitelství

Troufám si říci, že není duše dítěte, jež by si kdy neposteskla nad tím, jaké by to bylo vyměnit si roli učitel,žák. Je jisté, že každý z nás měl ve svém ranné mládí alespoň záchvěv tiché touhy stát se učitelem. Ať už u některých dětí více a jiných méně. Přání dostat se z „těžké“ role žáka do „lehké“ pozice kantora. Ale jak čas plyne, lidem se sny mění. To, co se zprvu zdálo jako primární cíl všech našich tužeb, často vybledá v zapomnění.
Ale jsou mezi námi i tací, kteří si chtějí uvést svá dětská přání v realitu. Holčičky, jež si nejraději hrály na paní doktorky a nyní se na nás smějí z ordinací. Chlapečci, jenž toužili nosit odznak a pistoli, nyní hrdě stráží společnost před zločinci a kriminálníky. A mnoho a mnoho dětských snů, jichž byli jejich majitelé schopni dosáhnout. Mým snem bylo již někdy od druhé třídy stát se učitelem. Jistě, že ze začátku to bylo takové to zbožné dětské přání, popsané výše, kterému se dospělí tiše usmívají v koutku úst. Prošel jsem mnohými dalšími přáními o své budoucí profesi, ale toto přání mně nikdy neopustilo. A nyní na gymnáziu, když pozoruji práci a úsilí kantorů, troufám si konstatovat, že něco takového by mohlo být i mým posláním.
Vztah učitel-žák je, sice s mnohými obměnami, stále existujícím a fungujícím prvkem společnosti. A minimálně ještě v dohledné době tomu jinak nebude. Lidé se nerodí se všemi vědomostmi, jež k životu potřebují, nýbrž je musí získat od svého okolí. Především od svých učitelů. Tím je myšleno od všech lidí, od nichž si berou(dobrovolně, nedobrovolně, vědomě, nevědomě) ponaučení, poznání, vědění, rady, jedním slovem vědomosti. Prvními učiteli, s kterými se každý z nás na 101% setkal, byly naše matky. Ty nám předaly asi tu nejdůležitější a nejcennější věc, jakou může živý tvor obdržet, totiž život. Být vyjmut/á z matčina lůna a být schopen/schopna žít. Prvotní vědomosti byli předány ještě před naší existencí samotnou. Bylo to matčino tělo, které naše srdce naučilo bít, jež naučilo naše tkáně regeneraci a bylo to právě matčino tělo, které nás připravilo na existenci „tam venku“. Záhy se však přidali i další učitelé. Otcové, sourozenci a další příbuzní. Naučili nás jíst, oblékat se, sedět, stát, chodit, mluvit, vylučovat do nočníku, hrát si, poznávat a prozkoumávat okolí, formovat si svou osobnost. A po pár letech nastoupily již ty odborně kvalifikovanější. Těmi byli paní učitelky z mateřských školek, do kterých jsme povětšinou všichni vstupovali. Setkáváni s vrstevníky, společné hry, zapojení do kolektivu a hlavně postupné uvědomělé osamostatňování od rodičů. No a pak nastoupili učitelé tak, jak je již všichni známe. Paní a páni učitelé v základních školách. Čtení, psaní, počítání, estetická výchova, tělocvik, hudební nauka a později i dějepis, přírodopis, zeměpis, fyzika , chemie, matematika, občanská nauka, cizí jazyk, neopomenutelný jazyk mateřský a mnoho a mnoho dalších předmětů a poznatků, co jen slova „základní vzdělání“ obsahují. Poté přišli profesoři a mistři v středoškolských a učňovských institucích, kde se nám dostává prohloubení vědomostí či již specializace na povolání. Mnoho mladých lidí se po této etapě rozhodne opustit systém školství a rozhodnout se vtrhnout na trh práce. Ovšem taktéž se zde nacházejí ti, jenž se rozhodli pro další specializaci v oborech, jenž nabízí vysoké školství. Po promoci nastoupíme do práce, kde se pro nás může učitelem stát jak šéf, tak starší či zkušenější kolega. Založíme rodiny, vychováme děti, zestárneme a přesto nás nikdy lidé, od kterých se máme co učit, a proces nabírání, třídění a využívání informací i vědomostí, neopustí. Zkrátka proces učení je jeden z nejdéle trvajících procesů vůbec. Můžeme jen polemizovat, zda-li končí smrtí, nebo zda-li je smrt jen dalším s velkých učitelů naší existence.
Jsem si vědom, že tímto skokem,od zrození až po smrt, jsem opomenul miliardy lidí-učitelů, ok kterých jsme se mnohé naučili, ať už to byli vrstevníci(kategorie sama pro sebe), osoby, jež jsme milovali, osoby, jimiž jsme opovrhovaly, osoby s nimiž jsme si v dlouhé frontě u pokladny postěžovali nejen na politiku, ale i kdokoli další, s nímž jsme si byli kdy promluvili. Každý okamžik našeho bytí v kolektivu se rovná příležitosti se něco naučit. Učit a být učen. Jednoduše společnost je pro lidstvo ten největší učitel ze všech.
Nasnadě je otázka člověk vs. technologie. Jistě, pokrok je velmi dobrá věc, ovšem úplné nahrazení lidského učitele učitelem kybernetickým? Posuďte sami, zda se vám lépe učí standardní odborná poučka zplozená specializovaným počítačem, kterému je jedno, zda-li rozumíte, nebo lidský výklad od zainteresované osoby, které je v případě nepochopení schopna polopatického vysvětlení? Existuje sice několik prognóz, dle kterých jednou budeme vstupovat do života již plni potřebných informací. Ale neochudíme tak život a samu naši existenci o jeho z jeho dílčích podstat?
Jsem přesvědčen, že stát se učitelem a předávat vědomosti dál je jedna z nejpřínosnějších věcí, jakých bych byl kdy býval schopen. I v době obrovské modernizace, technologií zítřka, o kterých se nám včera ani nezdálo a obrovské všeobecné potřeby nezávislosti je lidský faktor v procesu výuky neopomenutelný.