Truchlím

Truchlím. Ráno jsem ztratila přívěsek. Právě v okamžiku, kdy jsem jej brala vstříc teplu své hrudi, přetrhl tenké okovy. Vysmekl se z volného řetízku, unikl mému vodítku. S tichým žblunknutím zmizel v odpadu umyvadla. A já začala truchlit. Hluboce se mi zželelo půl franku, zapomněla jsem nejspíš dodat, že se na mém krku skvěl francouzský peníz.
Do mého života byl zavlečen již dávno, zhruba před třinácti lety. Existoval nezávisle na mně, živořil v přítmí misky s mincemi. Počátkem loňského léta však kdosi krutě narušil jeho soukromí. Zde do zářivého světla reflektorů vstupuje moje maličkost. Sobecky, aniž bych vzdechla nad krásou demokracie, jsem mu ukradla svobodu. Na můj pokyn se mu ostrým vrtákem zahryzli do těla, a poté ho zavěsili na veřejný pranýř mého krku. Všichni se na něj dívali. Posměšně, nechápavě, udiveně, bláhově, lačně. Tolik rukou ho ohmatalo, v dobách, kdy ještě netečně koloval finančním veletokem. A tolik prstů mu svými vlastními bříšky sedřelo tvar, když ještě krášlíval pyšný dekolt. Krušný to osud pro peníz.
Proč nad ním vlastně truchlím? Nad ztrátou kořisti, mystickým symbolem čehosi ve mně uvězněného? Nespíš jen pláču pro vzpomínky. Zoufale toužím po místech a chci, ano, doopravdy chci přivolat zpátky zašlé tváře. Kolik okamžiků se vtěsnalo do půl franku. Jaké procento ze mě. Vzpomínám si, jak se nad mým šperkem kde kdo pozastavil. Okukovali ho, a potom si v zákrytu povrchnosti ťukali na čelo. Někteří jím ale byli nadšeni. Zvláště, když jsem ho vyvezla do Francie. Ve voňavé domovině si vybavili ztraceného syna, zapuzeného konkurenčně výhodnějším eurem, na kterém však není olivová ratolest ani paní Svoboda, bosými nožkami klopýtající za heslem: Liberté, Égalité, Fraternité.
Svoboda. Když člověk uchopí tu svoji, nebere ji zároveň někomu jinému? Je možné zhlédnout se v minci? Nejspíš ano, naprosto svobodně. Někteří, dnes pouze lepkavá pára nad hrncem, v půl franku našli zalíbení. Myslela jsem, že v tom svou roli sehrála také moje tvář. Hloupost, naivita, banalita. Copak mi koukali do očí? Nikdo na ně nevyplýtvá zbytečný pohled, nepromarní nad nimi vteřinu. To proto, že jsou moc světlé, nežhnou, studí. A lidé chlad obdivují pouze když šlehá z kovového nitra. Proto jsem zavěsila peníz na hruď, v místa, kde tklivě tiká živé srdce.
Raději ukončím truchlivé povídání. Prozradila bych příliš mnoho. Tesknit však nepřestanu. Je těžké smířit se se ztrátou cenné bezcennosti. A půl frank si zatím hoví v kraji za sifonem. Vzpomíná na mě někdy? Na svoji trýznitelku? Zakouší muka touhy, touhy po pomstě a tyranii? Nebo je mu to lhostejné? Těžko hodnotit nehmotnou hmotu. Já přesto truchlím, po penízu, který však ukrývá mnohem víc.