Smrt

V nesmírné nekonečnosti vesmíru, do ticha rušeného je tichounkým praskáním energie, proniklo lehounké zachvění světelného paprsku, proplétajícího se jak lano tisíci jiných, přenášejíc tak svoji energii dál… a celý vesmír se rozechvěl.

Jemná ruka se dotkla onoho světla, zářícího jemně načervenalým světlem. Krok za krokem, sledujíc světelný svazek, kráčela v tichosti, ke svému cíli. Dlouhé vlasy, temné jak havraní peří, ostře kontrastovaly s bledou pletí jemné tváře a zelenýma očima plnýma zvláštního lesku. Jak kráčela dál, zaslechla tichounký šepot dětských úst, jenž se zkracující se vzdáleností stále častěji přerušoval stejně tichý vzlykot. Stačilo posledních několik kroků a žena se zastavila nadosah drobounké dívenky, sedící v koutě potemnělého a špinavého podloubí, mezi poházenými prázdnými plechovkami a nedopalky cigaret.

Velké nevinné oči plné slz se upřeně zahleděly do tváře ženy a drobounké rtíky se zachvěly.
„Copak se stalo, maličká?“ Sametový hlas jako by pronikl dívence přímo do srdce a po drobounké tváři skanula další slza.
Dítě se zajíklo a otřelo obličej ušmudlanou drobounkou rukou. „Pomož mi, prosím… Jsi víla, odveď mne do země kouzel, už nechci žít tady, mám hlad a chce se mi spát… pomož mi, paní.“ šeptala holčička, oči sklopené k zemi, k hrudi si tiskla roztrhaného medvídka.
Po tváři ženy se mihl úsměv, jen na kratinký okamžik, však možná to byl jen odraz nedaleké lampy, jejíž světlo měkce zablikalo před tím, než zcela pohaslo. Žena se sklonila a natáhla ruku k dívčině tváři, jako by ji snad toužila pohladit, avšak prsty se nedotkly jemné kůže. Žena zaváhala, pak stáhla svou ruku zpět. Poklekla před malou dívenkou a zelené oči se upřeně zahleděly do dětské tváře.

Na rozpálený beton dopadly první dešťové kapky a z dálky zazněl hrom, když si zvedající se vítr pohrával s kouskem pomačkaného papíru.

„Já nejsem víla, maličká.“ Pronesla žena svým sametovým hlasem, však zaznívala z něj i definitivnost jejího prohlášení. „Musíš si najít vlastní cestu životem a třeba ti ji jednou zkříží i Štěstí.“ Mluvila dál a nevšímala si slz kanoucích z očí, jež se teď zdály snad ještě větší a tmavší v drobounké tvářičce plné špíny. „Neboj se, jsem si jistá, že my dvě se ještě setkáme.“ Poslední slova div nezanikla ve větru, rychle sem nesoucím bouři.

Žena se postavila a pomalým krokem zamířila pryč aniž by se ohlédla, vzdalovala se zoufalému dítěti, proplétajíc se zářícími spletenci nekonečné energie světa, které mohla spatřit jen ona a na jemné kůži vnímala letmé doteky kapek, které jí smáčely i lehké bílé šaty. Náhle se zablesklo a do její dlaně vklouzla drobounká dětská ručka. Vzápětí zazněl ohlušující třeskot hromu a jemná, načervenalá stužka světla , která ji přivedla až sem, zmizela. V nastalém tichu k zemi kleslo bezvládné dětské tělo, z jehož sevřených prstíků do vody vypadl ušmudlaný medvídek.

„Já chci být s tebou..“ zašeptal dětský hlas, aniž by narušil nastalé ticho. Přízračná drobounká ruka sevřela ruku ženy, a dítě nechávajíc se vést, sledovalo svět novýma očima…očima Smrti.