Sci-fi jako mýtus

Sci fi jako mýtus

Bezpochyby každý znás už někdy slyšel, četl či viděl, například v kině, nějaký sci-fi příběh. Buď jsme mohli číst knihu Karla Čapka, Julia Verna, nebo vidět film jako Star Wars, Terminátor či zcela obyčejný český film - zítra vstanu a opařím se čajem. To vše je příběh založený na vědecké fikci, tedy science fiction.
Sci-fi, ve zkratce science fiction, vzniklo v polovině devatenáctého století jako forma literárního směru. Předcházeli mu díla jako Frankenstein od Marry Schielové, Sen aneb lunární astronomie od Johanese Keplera nebo příběh o cestě na měsíc od Lukiána ze Samosety. Později sci-fi přerostlo do filmu a umění. Nejznámějšími průkopníky a zárověň zakladateli sci-fi se stali francouzký spisovatel Julese Verne a jeho anglický protějšek Herbert George Wells. Tyto dvě osoby žily v dynamickém, překotně se vyvíjejícím a sociálně nestabilním devatenáctém století. Ve století vrcholící průmyslové revoluce, která znamenala obrovskou změnu v dosavadní lidské historii. Zánik feudalismu a stavovské sociální stratifikace, vznik kapitalismu a třídní diferenciace. Západní civilizace započala svoji expanzi a začala se rozpínat po celém světě. V důsledku toho vznikala koloniální zřízení a impéria. Západní expanze přinesla do zbytků světa nové pokročilé technologie a mohlo tak započít postupné propojování pomocí sítí železnic a námořních cest. Obrovské průmyslové komlpexy shromažďovaly ve svých útrobách početnou masu vykořeněných dělníků, nazývanou proletariát. Telegraf a parní motor byl vrcholem lidské dovednosti (později následovalo využití elektrického proudu a počítačů, tzv. druhá a třetí fáze industrializace). Společnost se stávala stále více sekulárnější a na místo křesťanství nastupovala věda. Věda se stala nositelem nových, lepších zítřků a slibovala ještě větší zázraky. V téže době zakládá Auguste Comte pozitivistickou filozifii, která značnou měrou navazuje na kritický racionalismus R. Descarta s neochvějnou vírou v pokrok. V polovině devatenáctého století dochází Alfred Rusel Wllace a Charles Darwin k podobným závěrům učiněné pozorováním. Na základě toho formulují evoluční teorii. V roce 1859 vydává Darwin svoji knihu, o vziku druhů přirozeným výběrem, čímž jsou osvětleny principy vývoje. Evropa za sebou měla napoleonské války, doposud nejdestruktivnější válečný konflikt v dějinách lidstava, obrovské množství sociálních revolucí a staleté vlády monarchií, které se nyní postupně rozpadaly. Staré časy se staly jen vzpomínkou na jistoty, které již nebylo možné udržet, a tak byla nastolena nová a doposud nevídaná kosmologie, tedy víra v budoucnoust. Evropská společnost devatenáctého století procházela obrovskou transformací, jenž ústila k národnímu uvědomění, vzniku nacionalismu a novému politickému řízení, nazývané demokracie. Evropa, a v těsném závěsu za ní následovala Severní Amerika, procházela změnou, která v mnohých lidech vyvolávala opravdové zděšení a v jiných nekritické přijetí. Tento antagonismus společnosti krásně vyobrazili ve svých knihách právě tito zakladatelé a vtiskli tak vědecko fantastické literatuře chrakter varování a příslibu. Tento postoj si scince fiction udržuje až dodnes.
Řekli jsme, že zakladateli sci fi literaturi byli Jules Verne a H.G. Wells.
Oba pocházeli z nejprůmyslověji vyvinutých zemí světa, tedy z prostředí v nichž nejdynamičtěji akumulovala transformace evropské společnosti.
Věřím, že není náhodou, že science fiction vzniklo právě v takovémto prostředí. Karel Marx ve své filozofii historického materialismu předkládá teorii nadstavby a základny. V té tvrdí, že veškerá změna materiální základny tj. stavu výrobních sil: technicko ekonomický stav společnosti, tedy technologie jež determinují spůsob výroby distribuce zboží ale také předpokládají nějaké vedení společnosti tedy nadstavbu: kulturu, náboženství,existenci zákonů,norem, zvyklostí a hodnot. Materiální základna vymezuje způsob sociální organizace a existenci určitých institucí. Karel Marx dále tvrdí že k úspěšné existenci takové společnosti je nutná ideologie (mýtus), jež by legitimizivala existenci vzniklích institucí a ospravedlňovala změny ve společnosti.Takovíto mýtus konstituuje vznik společenské organizace a určuje její orientaci v prosturu a čase. Tedy zakládá kosmologii.
Zde bych se rád zastavil a pokusil se definovat některé z pojmů jež mám v ůmyslu zde dále používat. Nejdříve bych rád začal mýtem. Mýtus (z řec. mythos, řec. vyprávění, příběh) je původně tradiční náboženské vyprávění, které poskytuje celkový obraz a orientaci ve světě, případně i vzor jímž se i lidé řídí. V tradičních společnostech doprovází a vykládá rituály, zdůvodňuje instituce předpisy a zákazy. Soustavě Mýtů využívaných v nějaké společnosti se někdy říká mytologie. Mýtus je pro jeho vyznavače zřejmou skutečností jež trvá a jeho následky či příčiny lze pozorovat v jeho bezprostředním okolí. Podle Malinowského jsou mýty odrazem společenské reality, jsou návodem k jednání a obsahují sociální normy a hodnoty. Mýty dekódují morálku a zprostředkovávají společenská témata. Pravděpodobně jsou prostředkem socializace, mýtus se stává mediátorem společnosti. (proto se čtou malým dětem pohádky, pohádka je blízká, příbuzná mýtu).
Dále je zde kosmologie. Kosmologie slouží společnosti k orientaci ve svém prostředí. Vymezuje její místo ve vesmírném řádu. Kosmologie interpretuje svým nositelům jejich podstatu a místo ve světě. Je nezbytnou součástí psychické a a sociální integrity v dané kultuře. Kosmologie sestávají z mýtů či složitější mýtické soustavy - mytologie. Kosmologie vymezuje to jak se celá společnost bude orientovat a jak bude rozumět sama sobě a svému okolí. Má vliv na její vývoj a směr tohoto vývoje. Kosmologie vznikájí jako výsledek působení historických, ekologických, technologických, sociálních a psychických faktorů.
Teď, když jsme si vyložili nutné pojmy, pokročíme dál a to již do dvacátého století třcátých let, do tzv. zlatého věku science fiction.
Austouding stories of super science později přejmenován na přání pozdějšího ředitele Johna Wooda Cambela na Astouding science fiction je časopis, jež dal konečnou formu tomuto literárnímu žánru. Sám John Wood Campbel byl jejím velikým popularizátorem a dal sci fi rámec, určitý tvar. Kladl důraz na použití vědy a techniky. Campbel měl velikou víru v lidstvo, čímž ovlivnil mnoho pozdějších autorů. Pod jeho dohledem začínali svoji kariéru jedni z největších spisovatelů vědeckofantastické literatury Isaac Asimov a Robert A. Heinlein.V tomto období je žánr diferenciován. Získává rossáhlejší rámec tvořený subžány. Vzniká hard sci-fi kladoucí důraz na teorie exaktních věd, soft sci-fi pojednávající o společnosti a socialních změnách. Kyberpunk je kladen do období tzv. třetí fáze industrializace tj. v období vzniku počítačů a operuje s představou simbiózi mezi strojem a člověkem, space opera, jejíž děj se odehrává na pozadí celogalaktického dramatu a je většinou rozložen do několika knižních dílů, postapokaliptické a apokaliptické sci-fi a třeba militari sci-fi. Zlatý věk se rovněž vyznačuje natáčením filmů vystavěných na základech vědecké fantastiky a mnoha rádiovými adaptacemi. Přenáší se také do malířství .Tak sci-fi opouští svět literatury a stává se zdrojem inspirace mnoha uměleckých forem.
Roku 1938 mladý, ale skušený režisér Orson Wells uvádí v předvečer halloweenu svoji adaptaci rádiové hry válka světů od H.G. Wellse. Orson hru koncipoval jako běžné rádiové vysílání, při které se chopil role rozhlasového reportéra informujícího posluchače o podivných úkazech, nejdříve v atmosféře marsu a později nad západním pobřeží. Vysílání bylo doplněno hudebním a pěvěckým vystoupením. Jevy v atmosféře podobné dopadům meteoritů následně odhalily skutečnost, že se jedná o duté válce ukrívající ve svých útrobách invazivní armádu. Vysílání upoutalo pozornost šesti milonů diváku u rádiovích příjmačů. Posluchači uvěřili, že se jedná o invazi z marsu vedenou velmi vyspělou a pokročilou cilvilizací. To vyvolalo masovou paniku v celých Spojených státech. Ve městech docházelo k rabování, vytvářely se ohromné kolony aut jejichž majitelé se v zoufalé snaze zachránit unikali z měst. Byli dokonce zaznamenány některé případy sebevražd. Tak Orsonovo vysílání v průběhu několika hodin destbilizovalo celé Spojené státy. Odborníci se ptali jak je to možné. Našli mnoho odpovědí.
Ve třicátých letech vycházelo ve státech hned několik časopisů podobných Austoding science fiction označované hanlivým názvem jako šestáková literatura. Novinové stánky přímo kypěli množstvím takových časopisů. V kinech běžely příběhy prvních sci-fi hrdinů Buga Rogerse a Roberta Gordona. Obyčejný američan té doby se zcela sžil se světem scince fiction a předpokládal život na jiných planetách s takovou jistotou s jakou ví kde bydlí. Ani cestování do vesmíru nepovažoval v budoucnosti za nic zvláštního. Tak nebylo nic překvapivého na tom, že šest milionů američanů té předhalloweenské noci uvěřili Orsonovu vysílání. K takovému závěru dospěli mnozí odborníci. Mám za to, že to je jen polovina pravdy. Položme si otázku co je obsahem orsonovi adaptace a ostatně celé války světů? Odpověd je zřejmá, jeto invaze mimozemské civilizace. Tedy něčeho neznámého, jenž hrozí rozvrátit řád běžného američana. Zničit jeho domov a opanovat jej svoji silou. Podobně nebezpečný a jaksi cizí se musel běžnému američanu zdát nacismus. Rok 1938 se vyznačoval právě takovouto předsvěstí válečného konfliktu. Američan jenž občas zaslechl co se odahrává na starém kontinentu měl prvaděpodobně pocit, že se jedná o zdělení z jiné planety. V Americe vrůstala obava ale pro svoji vzdálenost od místa ohrožení zůstala skryta, tak postupně sílilo napětí uvnitř americké společnosti, jenž vyeskalovalo na podnět oné noci.
Na tomto příkladu jsme osvětlili jednu podmínku, kterou musí sci-fi splňovat, aby se stalo mýtem. Poukzauje na sociální realitu či je jejím mediátorem.
Antropolog Peter Reynolds ve své studii nazvaná atomová bomba jako symbolické tělo studuje projket Manhattan na utajené americké, vojenské základně v Los Alamos. Reynolds v této studii zachycuje proces konstrukce první atomové bomby. V roce 1942 se mnoho jaderných vědců stáhlo z laboratoří a univerzit, aby žili v odloučenosti na základně. V izolaci od okolního světa žili a pracovali společně. Brzy si vytvořili specifický jazyk - početí a narození... již samotná jména prvních atomovích pum k tomuto jazyku odkazují (tedy Little boy a Fet Boy). První úspěšně otestovaná puma dostala jméno Mike. Zpráva do řídícího střediska od vědce, který výbuch pozoroval byla, je to chlapec. Ženy a děti na základnu neměli přístup spíše z teologického něž technického důvodu. Činost vědců se postupně stávala silně ritualizovanou záležitostí.
Peter Reynolds popisuje atmosféru konstrukce atomové bomby jako kult mužské solidarity, při němž se vědci snažili vytvořit dokonalé symbilické mužské tělo. Leo Szilard, jeden z vědců vývojového týmu, později přiznal, že princip řetězové reakce jej napadal tehdy, když četl knihu osvobozený svět od Herberta G. Wellse, v níž autor silně sexualizovaným jazykem popisuje princip přeměny uranu na uměle vyrobený prvek. Reynolds dále tvrdí, že atomvá bomba spočátku nebyla obyčejnou zbraní nýbž prostředek k získání trvalého míru a společenské proměny. Z tohoto důvodu se mnoho vědců nechalo přemluvit k účasti na její konstrukci ač z nich většina byla pacifisti s indeferentním vztahem k politice. Bezesporu na tom měla značné zásluhy i sci-fi literatura, jež poskytovala mýtus o konci všech válek. Peter Reynolds dále píše: v antropologické terminologii, science fiction vytváří mýtus a věda obstarává rytuál.
Tak jsme objasnili další aspekt, jímž se science fiction musí projevovat aby jsme o něm mohli hovořit jako o mýtu. Sci-fi doprovází rytuál, stává se návodem k jednání, vysvětluje a sprostředkovává spoelčenská témata.
Když se řekne sci-fi monoho lidí si pod tímto slovem představí roboty, obrovské hvězdné koráby, cestování vesmírem či do jiných vesmírů, vzdálenou budoucnost, války s mimozemšťany. To vše vytváří kulisy světa moderní sci-fi, ale ne vždy bylo sci-fi takové jak jej známe dnes. Například Jules Verne jen málokdy psal o cestování vesmírem, spíše se zabýval přízemějšími tématy, avšak již tehdy byli pokrokové a tehdejšímu člověku museli připadat stejně vzdálené jako dnešnímu témata soudobé scifi. Sci-fi literatura vychází z vědeckého pokroku a jak by řekl Marx odráží aktuální materiální základnu společnosti.
Bezesporu každý z nás již někdy slyšel mýtus o prométheovi. Narativní prvek stvoření člověka, tedy ústřední téma děje mýtu je obsažen v kosmologiích mnoha kultur. V některých je člověk stvořen z prachu a život mu je vdechnut v chřípí či je stvořen z kukuřičné mouky. Narativní prvek stvoření myslící bytosti je obsažen v mnoha sci-fi příbězích. Již Marri Schielová nechala stvořit ve svém románu, Frankenstein, umělou bytost podobnou člověku, před Frankensteinem byl vytvořen například golem atd. Science fiction operuje velmi často s tímto narativním prvkem. Ve sci-fi příbězích na místo předešlých tradičních mýtů vystupuje ne nesmírně mocná entita jako bohové či jiné mocné bytosti, ale právě člověk, jenž se stává stvořitelem nového, byť umělého, života.
Isaac Asimov je nejslavnějším autorem sci-fi příběhů o robotech, formuloval tři robotické zákony, jimiž se robot musí řídit a není možné, aby je někdy překročil. Nejčastěji jeho příběhy pojednávají o robotech stižených konstrukční chybou, dovolující jim činit neobvyklé věci. V jedné povídce je robot schopen číst myšlenky svých tvůrců, a jelikož mu první robotický zákon zakazuje ublížit člověku je nucen lhát. V dálších příbezích dojdou roboti sebeuvědomění a vzbouří se proti svým tvůrcům, v některých se vlivem chyb stanou lidštější atd. Robot je vytvořen člověkem k tomu, aby mu sloužil, člověk vystupuje v roli tvůrce a autority zákona. Má moc zničit svůj výtvor či jej potrestat, dohlíží a pečuje o něj, když činí vše podle jeho příkazu. Někdy se stane robot blízkým přítelem člověka, avšak téměř vždy zde autor ponechává ten temný stín pochybností o úplné oddanosti robota vůči svému stvořiteli. Tradiční mýty jsou doslova přeplněny takovýmito okmažiky, v nichž se výtvor, většinou člověk postaví vůči svému stvořiteli a odmítá uposlechnout nářízení, která jsou mu předložena.
Dalším tématem je pozemštění nových světů nebo úplné oživení světů. V téměř každém příběhu pojednávající o kolonizaci vesmíru lze spatřit postup s jakým příchozí kolonisté vytvářejí nový domov. Někdy jsou k tomuto účelu použity robotické sondy či celé armády robotů připravující svět pro přilétající kolonisty. Nejčastěji jsou k tomuto účelů použity biotechnologie a techniky bioinženýrství (tak může dojít k legitimizaci aplikace technik genového inženýrství). Klonování, manipulace s geny nebo uplné vytvoření nových živých organismů, již předem adaptovaných na podmínky planet. Planety, měsíce, meteorické pásma, planetky, habitaty, obrovské mnohagenerační vesmírné lodě, to vše jsou světy určené k osídlení člověkem, zaručující mu poměrně spokojený život.
V těchto mýtech vystupují nové světy, buď již vytvořené nebo jen upravené, ale slibující další pokračování kapitoly života. I tento narativní prvek obsahují tradiční mýty zaslíbení nového či lepšího místa pro život. Jedním z předpokladů života je, že potřebuje místo pro své žítí, určitý životní prostor. Člověk jemuž se v moderní přeplněné společnosti nedaří úspěšně nalézt tento prostor svého rozvrhování, nalézá v takovýchto příbězích bezesporu zaslíbení. Dále v science fiction nalezneme doslova plejádu rozmanitých druhů mimozemského života. Nejčastěji však sci-fi pojednává o inteligentních bytostech, žijících na jiných planetách, měsících, na asteroidech či ve sluncích. Ač je ve sci-fi zdůrazňována odlišnost mezi člověkem a jakoukoli cizí inteligentní bytostí a nemožnost pochopení se mezi nimi, lze vypozorovat, že se tyto bytosti stávají nositeli lidských vlastností či nějak zprostředkovávají zpětnou vazbu.
V science fiction takového subžánru se člověk pasuje do role naléžející bohům v tradičních mýtech a stává se středobodem veškerého dění. Nevystupuje zde člověk jako samostatná osoba nýbrž člověk jako druh, který vlastní prostředky k vytvoření nového, ale také k zničení všeho co kdy vytvořil. Ale co přeci ti momozemšťané? Sci-fi aplikuje na popis mimozemského života zákony evoluce a definuje je jako nutný výsledek evolučního procesu, tedy jako někdy nedostatečně vyvinuté a dalece zaostávající za člověkem na ose evolučního vývoje, a někdy jako bytosti, jež bychom mohli klidně nazývat bohy pro své neskutečné možnosti a schopnosti. Jenže science fiction zdůrazňuje, že postupným procesem evolučního vývoje do tohoto bodu člověk rovněž dospěje, a že se již nachází na této cestě.
Ale jak je možné, že se v těchto mýtech stává člověk středobodem veškerého dění a získává takovouto moc až je nakonec roven svými dovednostmi bohům tradičních mýtů? Řekli jsme, že mýty jsou prostředkem socializace, tj. procesu sociálního učení, při němž si socializovaný jedinec osvojuje jazyk, normy, hodnoty, zvyklosti a kulturní vzorce dané společnosti. V tradičních, a oto více v moderní společnosti tyto aspekty socializace nejsou bezúčelné. Dopomáhejí vytvářet stabilní společenství, jež je schopno se dorozumět, organizovat a spolupracovat. V tradičních společnostech tyto aspekty socializace obsahovaly techniky s jakými si člověk postupně podroboval přírodu, krotil ji a rekultivoval. Jistým způsobem toto vše je obsaženo v mýtech. Dnes v moderní průmyslové společnosti neexistuje snad ani jediná stránka přírody, jež by nespadala pod vliv člověka. Lze tvrdit, že do období devatenáctého století měla příroda vládu nad člověkem. Do té doby člověk vedl brutální boj o přežití a neměl snad ani žádné povědomí o ekologii. Nepotřeboval plánovat dalece do budoucnosti neboť ne vždy mohl vědet, kdy jej postihne jaká přírodní katastrofa. Poté přichází průmyslová revoluce, příroda se najednou stává přostředkem k dosažení lidského pohodlí, a již není takovým nepřítelem, člověk si ji postupně a systematicky podmaňuje. A právě zde, dle mého soudu, přestaly dostačovat tradiční mýty. Člověk si ve skrytu začíná uvědomovat svoji moc s níž potřebuje nakládat obezřetně. Potřebuje plánovat, rozvrhovat se do budoucnosti. Potřebuje směrovat svůj potenciál. A k tomu rovněž slouží science fiction. (Science fiction zakládá důvěru v techniku a lidi jež sní operují, vysvětluje nutnost užití jednotlivích technologíi).
Mýty vždy sloužili jako nástroje poznání. Sám Auguste Comte nazývá první fázi intelektuálního vývoje lidstva jako teologické. Tedy období principálně opírající své poznání o mýtus. Sci-fi již tím, že se stává vědeckou fikcí předpokládá, že hlavní konstrukce děje bude vystavěna na lidském poznání a tím posluchači předkládá dosavadní vědomosti. Poznání slouží člověku jako katalizátor vývoje.
Mýty mají jednu jedinečnou vlastnost, a to, že když se s nimi člověk ztotožní, jaksi vymezují směr jeho myšlenkové orientace. Stanislav Komárek tvrdí, že člověk myslí v mýtické rovině, tedy příběhově. Taková schopnost je dána pouze člověku a člověk ji hojně využívá. Právě proto se z mnoha nadšených čtenářů stávají buďto další spisovatelé sci-fi či vědci. Nebo k tomu jaksi celý život směřují. Carl Sagan, slavný americký astronom, se jednou ve svém pořadě přiznal, že jako malý chlapec četl s nesmýrným zaujetím právě sci-fi.
Každý z nás již něco slyšel o globálním oteplování a devastaci životního prostředí. Zcela určitě když se dnes někoho zeptáte jakže to vlastně s tou hrozící ekologickou katastrofou vidí, vám snad všichni řeknou, že je to špatné. Bezesporu tomu tak je, ale kde se vzalo to povědomí o globalní kastrofě? Křesťanství má ve svém věroučném kánonu apoklipsu, tedy popis druhého příchodu Ježíše Krista a poslední chvíle nynějšího světa. Poté co se Evropa devaténáctého století sekularizovala a ateismus se stal převládajícím světovým názorem, postrádala jakýsi svorník toho, kam až ve svém chování může dojít, tak aby nezanikla. Tento problém se stal oto naléhavější po první a druhé světové válce. Počátek studené války přinesl nový fenomén, apokaliptický a postapokaliptický subžánr sci-fi. V apokliptickém sci-fi je děj zasazen do období posledních chvil lidstva, popisuje katastrofu ve světě(ekologickou, nukleární válku, spouru robotů atd.), která je příčinou jeho zániku.V postapokliptické sci-fi se děj odahrává již po katastrofě, kdy poslední zbytky lidstva, většinou na nižší technické úrovni bojují o své přežití. Buď bojují s hrozbou radioaktivity, s nepřátelskými roboty, či jen opět s přírodou. Pravděpodobně i tento druh sci-fi literatury měl svůj podíl na tom, že nedošlo k nukleární konfrontaci mezi Sovětským svazem a Spojenými státy (aspoň ze strany USA). Tento subžánr dal později vzniknout katastrofickým filmům, které se jako sci-fi sice netváří, ale stalé jimi jsou. Tyto filmy, dle mého názoru, mají značný vliv na současné chápání našeho destruktivního chování vůči životnímu prostředí. Je přeci veliký rozdíl slyšet o možné globální ekologické katastrofě a podívat se na ni zblízka ze sedaček kin.
Sci-fi se tedy stává návodem k jednání, vymezuje orientaci ve světě, a je prostředkem socializace.
Metrix se stal jedním z nejoblíbenějších sci-fi filmů poslední doby.Vytviřil si celé zástupy skalních příznivců.
Příběh Metrixu je zasazen do dvou světů. Do světa metrixu, počítačového programu, který simuluje svět dvacátehé století a vněž žije většina obyvatel planety země. Tyto obyvatelé se nacházejí tělesně mimo metrix (a odsud jsou na něj pouze napojeni vstupem zavedeným do jejich mozku). Jsou ve světě dvacátého třetího století v němž stroje získali absolutní vládu nad planetou a kolonizují zbytek sluneční soustavy, poslední zbytky lidstava, tedy těch lidí, kteří nejsou připojeni na metrix a nežijí pod nadvládou strojů, žijí v podzemí v blízkosti zemského jádra, ve městě zvaném Sion. Mezi stroji a lidmi zuří válka. Obyvatelé metrixu si neuvědomují že jsou uvězněni uvnitř počítačového programu a jejich život se jim zde zdá až příliš reálný. V metrixu žije Neo, člověk jenž zde vede dvojí život. Jedním z nich je život obyčejné uředníka a druhý je utajený život heckra posedlého obsesivním nutkáním něco nalézt. Později je osloven skupinou osob, ta mu nabízí poznání pravdy o světě v němž žije, tedy něčeho čeho se doposud nemohl dovtípit. Osoby pocházejí ze Sionu a osvobozují lidi uvězněné v metrixu. Neo po delším váhání příjmá nabídku a odchází. Poznává realitu a následně je obeznámen s tím proč byl osvobozen. V Sionu se vypráví legenda o vyvoleném, který má ukončit válku a přiněst lidstvu mír. Později získává nebývalé schopnosti a skutečně mír přínáší ač za cenu svého života. Metrix obsahuje prvky kyberpunku a postapokaliptické sci-fi.
Rozvíjí filozofii solipsismu, která považuje za jedinou realitu člověka, který ji vnímá a vše mimo něj je buď simulace či pouhá představa jeho mysli.
Joseph Campbell, americký antropolog, zabývající se mýty zjistil, že tzv. mýty hrdiny obsahují třífázovou strukturu. Mýtus hrdiny obsahuje fázy odchodu, iniciace a návratu. Odchod: posluchač je uveden do světa v němž hrdina žije, poté přichází osoba, která hrdinu vyzve k podniknutí cesty, hrdina zprvu odmítá, ale nasledně odchází s osobou. Hrdina je tak vyzván k překročení tzv. turnerovana liminálného prostoru( překračuje práh mezi dvěma světy).Iniciace: Hrdina zakouší protivenství, potkává bájná zvířata či se stává svědkem podivuhodných úkazů, bojuje proti zlu a následně sestupuje do tzv. nejhlubší jeskyně utrpení. Zde dochází k závěrečnému boji s úhlavním nepřítelem. Hrdina na pokraji úplného vyčerpání zvítězí. C.G. Jung užívá pojmu integrace stínu, tedy začlenění stínových vlastností do persony hrdiny. Hrdina je tak iniciován a je vyzván na zpateční cestu. Návrat: hrdina získává nebývalé schopnosti, moc a stává se pánem dvou světů.
Podobnou strukturu lze nalézt také v metrixu. Neo je vyzván k opuštění metrixu a překračuje liminální práh, zakouší protivenství, odhaluje nebývalou pravdu a utkává se s úhlavním nepřítelem, následně nad ním vítězí a navrací se zpět obdařen mocí.Stává se pánem dvou světů.
Mýtus je člověku soupodstatný, odpovídá jeho rytmu života a procesu duševního růstu. Z této soupodstatnosti vychází také mýtus hrdiny. Ukázali jsme, že metrix je právě tímto typem mýtu, avšak není jediný např. Star Wars, Terminátor či pán prstenů. To vše obsahuje třífázovou strukturu mýtu hrdiny.
Sci-fi je mýtus avšak odlišný od tradičních mýtů. Stal se mýtem moderní průmyslové společnosti, vypovídá o ní, slouží jí a upozorňuje ji. Vymezuje směr jejího vývoje.

Nakonec bych rád uvedl Aristotela, který říká: " Ten pak, kdo pochybuje a diví se, má vědomí něvědomosti - proto také milovník bájí (filomýthos) jest v jistém smyslu milovníkem moudrosti (filozofos), neboť obsahem bájí jsou zjevy hodné údivu. "