Podívej,kolik je barev

Město,tolik rušné a zářivé jako odlesk slunných paprsků, právě překryla tmavá a neproniknutelná noc a já s pocitem nedočkavosti, ukládám hlavu na polštář a oči upírám na jiskřivé stopy hvězd...
V nečinné nehybnosti se snažím znovu si přehrát ten sen, možná film co pohltil mou paměť,a vkrádal se mi do všech tajů mé mysli...

Chlapec s vlasy barvy dozrávající pšenice a s tváří co tolik připomínal anděla z nebes, se procházel na kamenité cestě lemované rozkvetlými keři a vonícími stromy. V rukou měl bílou hůl s níž si oťukával povrch cesty a oči mu zcela zakrývaly černé brýle...Když došel na konec své cesty, naprosto intuitivně zamířil k lavičce. To,že je zpola někým obsazená,svým vnitřním zrakem věděl a snad právě proto ho to tam tak táhlo...Co už,ale nevěděl bylo,že oním vetřelcem byla dívka,s neskutečně smutným,bezradným a prázdným obličejem... Po chvíli si začaly povídat, a dívka přes uslzenou tvář začala vyprávět úplně bez rozpaků co ji přimělo spustit ten slaný vodopád slz...Chlapec pozorně poslouchal a dívčiny konečná slova ,,byl pro mě jediný,ale teď už není a já nemohu nalézt barvy všedního života,, v něm vyvolala tisíce emocí a touha pomoci oné zarmoucené dívce převažovala...
Chlapec překryl svou rukou její, a tak jí odhalil hřejivé lidské teplo...přejel jí pomalu po tváři,zmapoval dotykem její smyslná ústa a vykreslil krásu a napětí neočekávaného...vtiskl ji na rty pošetilý něžný motýlí polibek a odkryl půvab a kouzlo rozmanitého života...


Město se noří do proudy světel, hluku do toho svého obyčejně neobyčejného a jas slunce vystrkuje své pruhy tepla a já se probouzím s dojmem, možná to nebyl sen ?co když přeci jen ?