Proč to vlastně píšu aneb proklínám a děkuju

Každý po nečem touží. Ty taky? I ty? No tak vidíš. JE to jako honba za nečím nedosažitelným. Stejně jako hvězdy. Vidíš je. Nevidíš je. Ale přesto všechno víš, že pořád jsou. lehce se řekne: Touch...dotknout se, ale jak? A komu z nás se to povede?! Píšu o niem a o všem. Jednou se mě někdo zeptal, proč píšu takové blbosti, vždyť je to pořád o ničem, nic tím neříkám... Ať si každý říká, co chce. Píšu protože chci. O ničem a o všem. Ale to byl záměr. Alespoň pro něco to dělám. Umělci prý nejsou normální. Alespoň mám konečně výmluvu. Nejsem normální. Nestydím se za to.


Třeba jednou vystoupám výš. A třeba taky ne. Jedu nevím, nevnímám. Stromy se míjí, všechno je tak daleko a přitom tak blízko. Najednou se rozbřesklo v mé hlavě. Jsem Tvůj vesmít. Ty moje Sluneční soustava. A až budem k sobě blíž, chytnem se za ruce a budeme spolu plout. Spolu a přitom sami. Dnes stejně jako zítra. A zítřek bude dneškem. Zítřek je daleko. Zítřek je v mlze. Mlha-bílá a neprostupná pouť mé duše. Chyť mě pevně, když to dokážeš. Líbej mě vášnivě, jestli o to stojíš. Stůj při mě, když mi bude nejhůř. Neotáčej se zpět. Život je jen dlouhá cesta nikam. Já jdu po nevyšlapané cestě. Sama utvářím něco, čemu bude možná děkovat. Proklínám promarněné dny. Proklínám...Obdivuj mě, pokud jsi to Ty...