Nádražní sonáta

Nádraží. Za deště smutné, ve slunečním světle živé a vždy plné nejrůznějších lidí. Žebráci, cestující první třídy, prvotřídní cestující, lidé vracející se z nočních směn domů, další odjíždějící bůhvíkam.
Hele! Blondýna na oranžovém nákladním koni! Krásná žena. Vždycky si frčí mezi postávajícími lidmi, vlasy rozevláté. Kouzelný pohled.
A tamhle průvodčí, co má tak odvážná tetování na rukou. Heh, bála bych se, on má ale zřejmě hranici bolesti posunutou až támhle někam dozádu k pátému nástupišti. Okolo stolku tam u bufetu zevlují pijáci. Piják pije. Pijáci pijí. Pijou. Máma má maso. Piják má pivo. A kořalu. Dým z cigaret se jim vznáší nad hlavami. Továrny na deprese. Jeden si vytáhl rohlík k snídani. Okamžitě ho oblehlo hejno holubů, hladově čekající na drobečky. V očích krvelačný nesoucit. Piják s nejdelšími vousy nakopl holuba, co se mu vykálel u boty. Ten s nejprožranějšími vousy k tomu dodal: „Huš! Svině!“ Realita pátečního rána.
Na prvním stojí pán v dlouhém kabátě, začtený do ranních novin. Krize! Kdo bude propuštěn? Michael Jackson – rozpadne se, nebo vydrží? To je dnešní Metro. Žena s malým psem a divným kloboukem mu chvíli koukala přes rameno a pak prostě odešla.
Nevyhazuje jízdenku na vlak! Hlásí odpadkový koš plný jízdenek. Sladká ironie. Kšá holube! Nemám rohlík. Kšá pijáku! Nemám flašku. Ani čtyři kačky na kusovku. Ranní komunikace mezi čtyřma očima a šesti přihlížejícími pijáky. Dávno se rozednělo, nádraží ožívá. Peróny se zaplňují, čekáme na vlak. Čekám, čekáš, čekáme a veselo je nám, nic tu s sebou nemáme, jen kyselých ksichtů krám. Lidi! Úsměv! Tak nic.
Prasklo snad vodovodní potrubí? Ne, to jen leje jako z konve. Všude voda. Pomoc! Potřebuju loď! Nebo aspoň lodičku, z papíru, ne moc smačkanou.
Do zatáčky vjel vlak. Všechny dostupné existence se k němu seběhly. Neexistence zůstaly stát. Pijáci si dali druhého panáka a šli vybírat další čtyřkorunovou oběť. Fuj.
Ve vlaku – zima. Topení netopí, stojí a čeká. Vlak jeden! Zpoždění – tři minuty. Fíra si aspoň pospí. U lokomotivy zakotvil šílenec číslo jedna. Dlouho jsem ho tu neviděla. Zpoždění se vyšplhalo na čtyři minuty. Zná všechny příjezdy a odjezdy, a když má vlak zpoždění, tak stojí na peróně, mává rukama a houká na odjezd. Pět minut. On houká, Vlak odjíždí. On dohoukal. Sprásknul ruce a šel vypravit další soupravu jen támhle kousek přes koleje. Dobré ranko milí holubi!