Povzdech

Říkal o světu podivuhodné věci. Nevěřil v nic. Upjatě pozoroval oblohu. To snad byla poslední věc, kterou mohl pozorovat, aniž by neměl špatný pocit. Co ho tak trápilo co? Já nevím možná stačí nakouknout pod pokličku hrnce, kde se vaří jeho příběh. Není dlouhý jen bolestný. Ptám se sám sebe, jestli vůbec chci. Pohání mě zvědavost. Možná byl i moudrý. Možná nebyl normální. To se dovím jen pohledem pod pokličku. Koukám, co nevidím. Jen páru, která s vařící vody vychází. Až po chvíli uvidím, co skrývá. Ano v oparu jsou vidět stíny. Vůbec nejsou čitelné. Jen stíny, které se houpou ze strany na stranu. Obraz se zviditelnil, ano viděl jsem černé brouky. Pokrývali postavu. Ta se už nebránila, jen se kroutila, nebylo to bolestí, nebylo to strachem. Neměl jsem takový pocit. Bylo to beznadějí. Ano celý svět jí padal na záda. Proč jí. Ano svět se zlobí. Proč se zlobí? Ano vidím to za oparem, je továrna chrlí hromadu kouře do oblak. Vedle stojí dvě postavy, nadávají si a poté vrazí jedna druhé nůž do žeber. Obraz se zvětšuje, vidím další postavu v ruce pilu a řeže stromy. Třetí postava si na sebe bere kožich z lišek. Zavírám pokličku, nebudu na to koukat, určitě bych viděl věci co náš svět tak rozkládají. Kdo je ta postava, kdo to je. Je to matka příroda a pláče. Bude plakat, dokavaď se nad sebou nezamyslíme. Půjde to těžko, ale půjde.