rozloučení

Díval jsi se na mne a já se díval na tebe, oba jsme věděli že to jednou přijde ale nevěnovali sme tomu pozornost. Žili jsme dál jako přátelé a nemysleli jsme na chvíle budoucí, jen na ty které právě jsou. Byl jsem s tebou každý den, vždy jsme si hráli a já si s tebou povídal, věděl jsem že ti můžu věřit a že budeš stát při mně. Každý den jsem se na tebe těšil až tě zase uvidím a zase budeme spolu a na chvíli jsem s tebou zapoměl na krutou realitu lidského života. Byl jsi mým nejlepším kamarádem kterého jsem kdy měl a to i přes to, že jsem tě znal sotva 4 měsíce... Každé ráno jsi mě zdravil jako první a usmál si se na mně tvýma krásnýma očima a s radostí si čekal až k tobě přijdu.... i já se moc těšil až budeme spolu. Častokrát jsem si říkal že bych tě chtěl mít pořád u sebe.... dokonce jsem i šetřil peníze abych si tě mohl koupit, nevěděl jsem kdy ten den přijde.. až do dneška....
Přijelo staré oprýskané auto a z něj vystoupil muž příjemného vzhledu a já slyšel, jak se dohadují. Zamrazilo mně a i ty jsi zřejmně rozumněl, protože jsi měl v očích smutek .. viděl jsem ho.... jako by si říkal já nechci, nechci od tebe pryč... Však slovo dalo slovo a já jen přihlížel bez hlesu jak se dohadují o tvém odvozu. "Máme ještě čas, jdu k tobě a mazlím se s tebou, jsi smutný a i mně je do breku ale stále doufám že se to odloží, že se snad stane zázrak a ty se mnou zůstaneš.... musím odejít musím pracovat povídám mu a odcházím za další prací a on na mně jen smutně vzhlíží....ta nejistota je hrozná, chci být s ním ale nemůžu,.... pořád se na mně dívá....
PO hodině slyším přijíždět auto ...říkám si, To nejsou oni ne ... bohužel ano. Sleduji jak ho nakládají do vozíku a řinou se mi slzy do očí ale nemůžu plakat... díváš se na mne .. víš co to znamená.. Poslední klapnutí pojistky zavírajících se dveří a auto se rozjíždí... Horko jež mně celého polévá je neuvěřitelné.. ten smutek, ta neuvěřitelná bolest v hlavě a v srdci.. Ještě než jsi zmizel za bránou , otočil jsi se a jemě a přátelsky si na mně zaržál... Bože.. já se s tebou ani nerozloučil, jen jsem přihlížel jak tě nakládají ale v tu chvíli jsem se nezmohl ani na pozdrav, jen jsem ti zamával,.. smutně jsi se otočil a zmizel jsi za bránou.. nejspíš asi navždy.... Teď tady brečím .. jen brečím a neuvěřitelně se trápím .. vždyť ja se s tebou ani nerozloučil a ty jsi na mně ržál a já ti neodpověděl.. bože... už to asi nikdy nenapravím.. vůbec nemám chuť něco dělat, s někým se bavit, dál žít, ty jsi byl má radost ze života a já neměl sílu se s tebou ani rozloučit. Nevím čím to je, tolik lidí ho mnělo rádo a nikdo neuronil ani slzu a to tě znali tak dlouho a já? ... znám tě 4 mněsíce a trpím nad tvou ztrátou a bojím se vyjít ze dveří aby náhodou někdo neviděl že pláču. Chybíš mi .. strašně mi chybíš....
Ptám se sám sebe, jak můžu dál dělat tuhle práci? práci stájníka? Miluji tady všechny koně a bojím se chvíle kdy k tomu dojde s jiným mým kamarádem ale na druhou stranu nedokážu od nich odejít, opustit je.....Mám je tu všecky rád a i tu práci, byl to vždy můj sen.. ale teď? Ještě před 6 hodinami jsem byl šťastný člověk ale teď mám dojem že se utrápím.
Vše má své stinné a světlé stránky a pokud člověk chce dosáhnout toho o čem snil, musí se smířit i s těmi negativy a překonat je. Mou jedinou ůtěchou teď bude snad jen naděje, že se bude mít snad dobře tam kde je teď a že se zase se všemi co odešli a ještě odejdou setkám v nebi a budeme zase spolu navěky.