Temnota

Temnota


Adam se plouží pomalým jakoby váhavým krokem.
Netuší , kde je a kolik hodin nebo dní už takto putuje. Dokonce ani neví kam a proč jde.
Je v samém srdci novodobého pole Armagedonu.
Někde vysoko nad ním žhne potemnělé slunce a jeho neúprostný žár rozpaluje ledově studenou zemi.
Kam až Adamovo oko dohlédne je jen sežehnutá žhnoucí zmrzlá pustina.
Ani jeden šlověk, ani jedno zvíře, ani jeden strom , ani jedna květina.
Adam by rád zastavil a nabral sílu k další pouti , ale strachem rozervané nitro ho žene dál. Celá jeho duše se chvěje hrůzou.
Nevyslovená otázka v jeho nitru mlčky řve do temného slunečního dne bez jasu : ,,Dokážu se znovu zvednout, když se teď byť jen na vteřinu zastavím a usednu?“ Nikdo mu neporadí , nikdo mu neodpoví.
Adam je sám.
Zvedne levou nohu a posune jí vpřed. Nepřirozeně mrtvolné ticho ruší jen přerývaný dech a praskon spáleného dřeva pod nohou zoufalého muže. Pravá noha vystřídá levou a Adam má za sebou další z mnoho kroků. Další a další kroky se mění v monotoní nič neřešící řetězec zoufalství.
Letmým pohybem setřel z čela krůpěj potu.
Tak strašlivá zima pod spalujícím temným sluncem a on na poli osudu potí krůpěje krve.
Adam ztratil budoucnost.
Adam trpí v přítomnosti.
Adamovi zbyla jen minulost.
Krok za krokem pomalu prchá sám před sebou , ale jeho nitro se vrací proti toku času.
Jak je slastná vzpomínka na minulost , když přítomnost i budoucnoust zmírají pod náporem neúprosného osudu.
Jakoby se soukolí v hodinách času na okamžik zastavilo a pak vyrazilo splašeným tempem proti všem zažitým pravidlům.
Adam je tam , kde začala jeho pouť.
V lůně své matky. Jen přivře oči a vidí okamžik vlastního zrození. Čas opět běží správným směre.
Adam roste, je pořád mezi lidmi, ale stále sám.
Jeho blízcí umírají. Prarodiče, otec, matka, ale pro Adama se nic nemění.
Je zoufale osamělý.
Po tváři mu stékají slzy.
Jak jsou ty sladké vzpomínky strašlivě mučivé.
Pomalu začíná chápat.
Po Armagedonském poli kráčí od svého zrození. Jedinný rozdíl je v tom, že před katastrofou byl sám mezi lidmi a teď je už jenom sám.
Uvědomil si své bezvýchodné postavení.
On už neměl nic.
Ztratil i tu poslední naději.
Jakoby temná deka zoufalství spadla přímo do jeho nitra z ještě temnější oblohy.
Vše na okamžik ustrnulo i absolutní ticho které nerušil ani ten nejmenší zvuk zmateně umlklo.
Adam naposledy posunul pravou nohu a pod strašlivou vahou osudu spadl tváří do země spálené ledovým žárem.
Jeho nitro tichým hlasem vykřiklo : ,,Tak to je konec!“
Osud se zdánlivě naplnil. Muž smířený s osudem čeká.
Už nebojuje.
Už není rváčem.
Už se stal pouhým divákem.
Zvědav čeká co bude.
Cítí neuvěřitelnou úlevu.
Doslova si užívá že z něho spadla celá tíha boje s životem. Pomalu se otáčí na záda a pohledem zkoumá nekonečně temnou oblohou. Každým pórem svého nahého těla vnímá spalující , mrazivý žár přicházející z hůry. Ten ledově bodavý chlad nádherně prohřívá každý kousek jeho zničeného těla.
Nekonečně temné zářicí nebe mlčí. Adam pomalu zavírá oči.
Jeho nitro říká neodvolatelný soud: ,,Tak takhle vypadá smrt!“
Adam tento ortel několikrát absolutně tichým šepotem zakřičel do prostoru, ale nikdo neodpověděl.
Vše se zdá rozhodnuté a dané.
Ale najednou v koutku Adamovi duše dunivým tichem zazněla poslední ze všech otázek ,,Co když jsem poslední?“
Jen čtyři slova.
Jen jedna věta .
Jak zdánlivě jednoduchá odpověď se nabízí na zdánlivě jednoduchou otázku.
Adam, ale neví.
Adam je vytržen z letargie slastného skonu.
Adamovi nikdo neporadí.
Zmateně se posadil ale síly mu rychle došli a pomalu se svezl k pálící chladivé zemi. Zavřel oči a je opět na osudové křižovatce, kde se život všech tak strašlivě a nečekaně proměnil.
Je to tak dávno a přitom se to stalo před několika týdny.
Adam si pamatuje den, který vše změnil jako by to bylo včera.
Toho dne se zem opravdu zachvěla, Tam kde si něco podobného nepamatovali ani ti nejstarší z nejstarších se dalo nitro planety do pohybu.
Nic moc se nestalo.
Alespoň to tak vypadalo. Jak jen může první zdání klamat.
Spadlo několik komínů a na několika domech odpadla i omítka.
Ale na jednom místě jehož jméno tak nahání Adamovi hrůzu , že si na něj netroufne ani pomyslet poškodil otřes mnoho set let starou malbu na zdi.
Odloupl se jen malý kus pod obrazem okřídleného tvora s mečem.
Ten kus mnoho století staré malty ukrýval dlouhý řetězec číslic a písmen.
Nikdo tomu nevěnoval pozornost.
Nikdo ani netušil co by ty čmáranice mohli oznamovat světu.
Jen ten z malby na zdi dál zíral na to co se mu zjevilo u nohou a dál na to mířil svým mečem.
Tak to mohlo zůstat, ale zapracovala náhoda nebo snad osud, náhoda, nikdo není schopen určit co to bylo.
Čas pro rány Armagedonské se začal naplňovat v den , kdy místo zjevení podivného nápisu navštívil muž vědy. Vyslechl výklad, znuděně obhlédl ozbrojeného okřídlence na zdi a pak se jeho pohled svezl k sérii čísel a písmen.
Chtěl se otočit a vyjít ven , ale něco ho zaujalo. Usedl přímo na kamenou podlahu a začak s výpočty.
Chtěli, aby odešel, ale nebyla síla, která by ho odvedla od započatého díla.
Nakonec to vzdali a nechali ho pracovat,
Trvalo to přesně devět hodin než svoje dílo završil.
Jen devět hodin mu stačilo k odkrytí všech tajemství.
Jakmile to oznámil světu vše se změnilo.
Lidé měli všechno.
Lidé znali odpovědi na veškeré otázky.
Ta rovnice pod odpadlou omítkou dala každému co si přál.
Všichni byli zdraví, mladí, silní, bohatí.
Lidé si díky řadě čísel a písmen spolu se znalostmi jednoho jedinného muže povznesli k výšinám.
Lidé už se nepřibližovali k bohu oni ho už ve svém nitru překonali.
Lidé byli víc než bůh.
Ráj ale trval jen chvíli.
Adam si děsivě přesně vzpomíná na den , kdy se brány rajské zahrady zavřely. Dunivý rachot provázel poslední chvíle lidskobožího času.
Adam si pamatuje jak plný hrůzy odhodil šaty a zoufale běžel dál od lidí, kteří se ve své pýše povznesli k bohům.
Pak vše zaniklo.
Lidé , zvířata, rostliny a nakonec i nebe a slunce.
Vše zalila temnota a Adam byl úplně sám tak jako celý život od chvíle zrození.
Celý život samotu vyhledával, ale teď se jí děsí. Děsí se představy, že zemře úplně sám. Sám jak jen člověk může být ve své poslední hodině.
Adam se snaží vyskočit a utéct před svým osudem, ale tělo ho zrazuje.
Už nemůže dělat nic .
Zhola nic.
Zavírá oči a sám sebe se ptá : ,, Proč zrovna já?“
Žádná odpověď a do duše se vkrádá další otázka: ,,Proč jsem byl takto potrestán nebo snad odměněn?“
Najednou je milosrdné zhasínání přerušeno. Čísi ruka se dotkla Adamovi tváře. Překvapeně vytřestí oči.
Ve svitu jasného temného dne bez slunce vidí ženu.
Krásnou ženu,
Chvíli jen mlčí a upřeně ji pozoruje.
Pak zmateně zakoktá : ,,Co tady děláš?“
Neznámá tichým hlasem říká : ,,To samé co ty.“
Po pauze dlouhé jako celý věk i ona položí otázku: ,,Jak se jmenuješ?“
Adam se posadí a pevným hlasem odpoví: ,,Adam!“
Žena se jen slabě usměje a řekne :,,Já jsem Eva!“
Se slovem Eva se na temné nekonečné obloze objevil první paprsek nového slunce. Adam a Eva se vrátili do ráje.