MŮJ IDEÁLNÍ PARTNER

MŮJ IDEÁLNÍ PARTNER

Mnozí si kladou otázku, jak vypadá ideální partner? Tuto otázku si kladou špatně. Měli by se ptát, jak vypadá ideální partner pro mě? Proč vlastně používáme slovo ideální? Vždyť ideál podle mnohých neexistuje. Podle mě jsou jen unaveni hledáním a ideál opravdu je. Není jeden, je jich spousty, v jistém smyslu je ideál každý z nás pro minimálně jednoho dalšího člověka. Jen se najít. Zde se nabízí ovšem otázka: budou si ideální vzájemně nebo zůstane u jednostrannosti?
Svět je podivný v mnoha ohledech, někteří ani neví, proč si jistého člověka vzali a svádí to na vnější okolnosti nebo chemii. Chemie bude určitě hrát roli, ale pouze v určitém období, nemůže fungovat přeci pořád, chemické reakce jsou proměnlivé, stejně jako my.
Každý má svou vsugerovanou představu, jak má jeho protějšek vypadat. Ale podle čeho tu představu vytvořili? Podle svých vzorů? Nejbližších? Podle módních ikon nebo podle čeho? Psychologové si na této otázce téměř drtí zuby, vypracovávají různé ankety, píší knihy. Jde vůbec najít obecný vzorec? Copak jsou city matematika? Jde najít souvislost, proč tomu se líbí, ten a jinému je odporný? Vždyť, na základě ty se líbíš mě, by muselo logicky platit, já se líbím tobě. Chyba lávky, zdá se, že jde o nerovnici. Možná to s matematikou má mnohé společné, ale podle mě na toto potřebujeme univerzální vědu, nebo radši prostě svůj instinkt. Vraťme se prostě k přirozenosti.
Lžou lidé, kteří tvrdí, že každý je krásný? Já myslím, že ano, přece musí existovat byť jen jeden člověk, který by jim byl odporný. Tito lidi používají obecné pravdy k okouzlení okolí nebo proč? Přece se jich nikdo neptal, jestli myslí, že se každý někomu jinému líbí. Otázka, přeci zněla: co se líbí tobě? Pokud někdo neví, co se mu líbí tak je to nanejvýš podivné a ještě podivnější je, když neví, co se mu nelíbí.
Co je tedy důležitější? Vzhled nebo charakter? Pro mě je to obojí, vyrovnaně, vždyť vyrovnanost dělá harmonii a harmonie to je ta pravá krása. Nebo snad ne? Na toto téma se polemizuje již od dob starověkého Řecka, kde tehdy ideál krásy hledali dodnes světoznámí filosofové. Jenže problém je i v čase. Vždyť v dnešní době jsou za atraktivní považování štíhlí, kdežto v době baroka to byli tlustí. Tak co je teda krásné? V čem je problém? V nerozhodnosti? Ne, podle mě je problém v tom, kdo určuje trend, tedy hlavně v médiích, ale to jsme pořád v obecnosti, pusťme se jí konečně.
Líbí se vám štíhlí nebo plnoštíhlí? Tohle přece musí vědět každý a je to základ výběru, byť si to neuvědomujeme. U mě dominují štíhlí, téměř vyzáblí dalo by se říct. A proč? Možná je to v síle, v obavě z agrese. Možná v čemkoli jiném, ale tlustí se mi prostě hnusí. Ať jde o kohokoli. V tom jsem nejspíš normální, vždyť ve všech filmech převažují štíhlí lidé a proč? Protože se nám líbí a chceme se na ně koukat. Co, ale s postavou, když bude agresivní? Třeba ten štíhlý nebude mít tolik síly, ale to už předbíhám. Pevné svaly, vypracované tělo? Hm, skvělá představa, ale leda, tak pro oči. Na co svaly? Důležitý je vypracovaný mozek, který svalem jako naschvál není, takže odsouvám ty, co upřednostňují svaly. Máme vyzáblého intelektuála, myslíte, že je škaredý? Možná jo, ale je to jen váš subjektivní názor. Lepší než kulturista s mozkem malým jako jeden hrášek a konverzace na úrovni, myslíš, že bych ještě měl posilovat? Nechci tyhle typy odsuzovat, ale podle mě jsou buď odporní, nebo pitomí, v horším případě oboje. Zůstanu tedy u štíhlého intelektuála. Ano štíhlého. Copak jste někde viděli měřítko vyzáblosti? Toto měřítko není, a pokud si myslíte, že jo asi máte na mysli mentální anorexii, ale to už jsme jinde.
Ploché pevné břicho dává základ rovným zádům a tudíž ke vznešenému, okouzlujícímu pohybu. Pohyb je důležitý. Moje nové hobby je pozorovat lidský pohyb. Myslím si, že o mnohém vypovídá. Někdo chodí pomalu, jiný rychle, někdo máchá neustále rukama, jiný si prohrabuje vlasy. Náhoda? Ne, vnější vystupování. Základ přitažlivosti. Viděli jste film zákon přitažlivosti? Ne? Tak se podívejte sice nic moc, ale chci upozornit na to, že se přitahovali hlavně kvůli intelektu a to, že oba chodili vzpřímeně a byli štíhlí, teď pominu?
Jemná gestikulace obličeje a rukou je fascinující. Nenávidím lidi, kteří gestikulují silně a rozhazují ruce široko daleko nebo vše musí ohmatat. Pro mě je to frustrující. Jim možná dominuje hmat, ale mě ať jdou z cesty. Všimli jste si, že lidi co mají jemné rysy v obličeji, které se účastní každé jejich reakce, byť nepatrně jsou považováni za sympatické?
Lesklé vlasy, čistá pleť, bílé zuby a symetrické rysy jsou dávno vyřešeny, toto je symbol zdraví, hlavně pokud pleť téměř září, opomineme falsifikáty s make-upem. Zdraví je důležité, takže máte další rys mého ideálu.
Shrneme to? Myslím, že je to zbytečné, ještě zbývá spousta oblastí.
Vraťme se ke gestikulaci. Možná jsme v kategorii řeč těla a měla bych rychle běžet už konečně pro nějakou příručku s honosným názvem: řeč těla neklame, ale toto bychom měli mít vrozené. Stačí se zastavit, zapojit intuici. Krom toho na mnohé chování je spousty možností, a kde je individualita? Copak, když si hraju s vlasy tak s protějškem flirtuju? Fajn, ale to bych pak flirtovala i s počítačem a se svým psem. Takže buď jsem úplný mimoň nebo tu něco nehraje. Nejsrandovnější jsou definice s nakláněním. Nakláněním k někomu mu údajně vyjadřujeme sympatie, pokud je to i opačně, bude se protějšek naklánět k vám. Super, ale někdo zapomněl na lidi jako já, pro které je blízkost stresující. Měla jsem učitelku a doufám, že tento rok mít nebudu, která vždy, když se mnou mluvila mi stála skoro na špičkách mých nohou, děs. Takže jsem ji v panice vše odkývala a zdrhala do nějakého úkrytu. Prý má každý svůj osobní prostor. Tak se ptám, je to s osobním prostorem taková blbost, která nejde uplatnit všude nebo prostě mé učitelce chybí na toto nějaké mozkové centrum? Vzhledem ke zbylému chování tipuju druhou možnost. Mozek je složitá jednotka?
Už bych asi měla přejít zpět k ideálnímu protějšku. Mám štíhlého, středně vysokého intelektuála. Co když bude pořád je studovat, pracovat? Potřebuju, aby to byl citlivý inteligent a věnoval pozornost taky mě, všestranné zájmy a touha po mé blízkosti mi snad možnost knihomola vyloučí. I když… ale to nebudu rozebírat. Hodný, milý a pozorný, s velkou dávkou charisma je velmi obecné, i když se, to tváří jinak. Vždyť na toto si mnozí mohou jen hrát. Tady je čas pozorovat reakce těla. Upřený pohled, neustálá pozornost? Tak tohle mi vadí i u zvířat. Přece nejsou nějaký obrázek nebo šperk, to už zavání s patologickým hlídáním. Na to si pořídím ochranku. Kostrbaté, neohrabané pohyby snad neodrazují jenom mě. Ladnost pohybu je pro mě prostě extrémně důležitá, možná i proto, že mi chybí.
Společenský? Tady potřebuju odměrku. Samozřejmě, ale spíše introvert. Ne spíše! Určitě.
Melancholik, flegmatik, cholerik nebo sangvinik? To zní jak výběr menu v restauraci. Každé menu má něco co mě nebo jinému chutná, ale když objednám menu, dostanu i to co mi nechutná nebo mě i odpuzuje. Co teď? Teď si dáme DELI? to mi, ale otázku nevyřeší. Já vylučuju agresivitu a vznětlivost, takže pomyslně škrtám cholerika, jelikož je to pro něj typický znak. Šlo by ostatní možnosti namixovat? Oni tu nemají možnost: vlastní menu? Půjdu do jiné restaurace. Jenže svět je jen jeden a typologie je mezinárodně uznávaná. Tohle vyřeší jedině nebrat menu, jen jednotlivé položky. Beru milou, vyrovnanou povahu, mám jednoho flegmatika. No jo ale, když mi bude ouvej, tak mi jeho věta: neboj, vše bude dobré, vrazí nůž do zad. Chci někoho citlivého, velmi sentimentálního, který mě podrží a situace se mnou probere ze všech stran. Možná se pak deprese zmocní i jeho, ale duševní blízkost je hodně důležitá. Druhý chod – melancholik. Nechat se vytáhnout do společnosti, bavit se s příjemným společenským klukem, s úsměvem na tváři není k zahození jako občasný program večera. Třetí chod – sangvinik. Máme tři, ale velmi brzy nastane situace, kdy budu potřebovat potenciál všech. Potkají se a budou mě zbožňovat, i když budou o sobě vědět? Ne! Teda leda, že by byli blázni. Nebo měli též „bokovky“. Místo, aby mi pomohli, mi ublíží svou ješitností. Jsme na začátku. Já jeden chod nedokážu vybrat – vždyť mi chutná slané i sladké, hořké ne. Dokážete upřednostnit na celý život sladká nebo slaná jídla? Buď to, nebo ono? Ne, i když se budete urputně snažit jednou vás chuť dopřát si odřeknutého, popadne. A pokud to nebude chtíč mysli, tak chtíč těla. Vždyť z cukru má tělo energii a ze soli sodík. Pak je tu možnost partnera a přátel, ale proč není možnost univerzální? Proč nemůžu trávit čas s jediným člověkem, který mi bude dávat vše, co potřebuji? A když už ho najdu, jaká je pravděpodobnost, že já dokážu dát potřebné jemu? Mizivá? Nebo přímo je to nemožné?