Preparace

Zase jsem potkala Poštu. Ach jo, jak úžasně by šlo zbožňovat ho! Seděl nonšalantně v křesle na chodbě. Nohy měl zkřížené a zpod džínsů vykukovaly parádní tenisky. Jako tenkrát. Špičkou pěstěného nehtu ještě pěstěnější ruky se dotýkal obroučků brýlí. Zatímco o něčem zaujatě vyprávěl, pohazoval čerstvě obarvenými vlasy. Šla jsem zrovna kolem, přirozeně si mě nevšiml. Ani nemohl. Nezná mě. Já jeho ano, smůla. Mám smůlu a velkou. Když o tom tak přemýšlím, zbožňovat ho by bylo málo. Byla by z něj krásná modla. Člověk by jeho frajerskou figuru mohl klidně nechat vycpat a postavit si ji do rohu nablýskaného pokoje. Čas od času by prostě neodolal a zabalil by ho do měkké a teplé deky. Ach jo, říkám to pořád. Pošta by se skvěle miloval. Ale jak neustále opakuji, jsem smolař. Metrosexuála Poštu nedokážu vidět jinak, než jako cosi pitvorného a komického. I když je tak hezký. Co mi vlastně brání v jeho zbožňování? Kéž by povrchnost. Možná ano, ale moje, ne jeho. Naivně se ženu za krásou duše. Tu však nemůžete vycpat. Ach jo.