Ležím tu jak vyvržený vorvaň

Škoda, že už nejsem naivní. Nebo jsem? Jo, jsem, ale co se týče psaní a četby, vzdala jsem to.
Chtěla bych být aspoň trošičku známá v oblasti literatury. Jo, klasický přání – vydat knížku. Ale já bych ji vážně chtěla vydat! A „potěšit“ lidi tím, co jsem napsala…
Jsem nerozhodný člověk, aspoň v oblasti spisovatelství a četby. Proto čtu a píšu všechno. Na Liter.cz jsem se přihlásila jenom pro to, aby to byla moje „popelnice.“ Víte, vždycky napíšu něco přes tři stránky a pak to s čistým svědomím smažu. Proč by to mělo spatřit světlo světa? Takto jsem potratila už možná stovky (nebo minimálně desítky) svých literárních dětí. Jsem špatná matka, proto si budu hýčkat to, co mám. Budu je rozmazlovat a připravovat na Velký Svět.
Co já, takový malý človíček, ve světě Velkých lidí? Jsem nezkušená a náctiletá. Mám minimální naději, že si sny splním a někdo bude moje řádky číst na papíře. Pevná vazba. Šíleně veselý obal. Šílený. Jako jsem já…nerozhodný!
V tomto krásném ale tvrdém a konkurenčním světě se asi budu plácat dlouhou dobu jako vyvržený vorvaň. Budu ležet a koukat, jak okolo mě proudí hory krásných knížek. A já budu doufat, že jednou krásnou knížku napíšu. Pokud ji nebude nikdo číst, budu hodně zklamaná ale zůstanu u svého dětského snu; budu si ji číst sama pro sebe. Představovat si, že jsem ve studiu a jsem slavná…
…a pak umřu a možná že mě objeví. Pozdě!
Jaké z toho plyne ponaučení? Žádné.
Jenom si uvědomte, že všichni jednou zemřeme. A máme sny. A můžeme je plnit. A pokud je splníme jenom z části, nemusíme být smutní, protože si je můžeme plnit jenom pro sebe. Můžeme si zahrát na sobce, kteří se zakutlají do měkkých peřin a budou si sami pro sebe číst svou knížku, kterou nikdo nečte. A pořád se tam budou plácat v tom světě jako vyvržení vorvani.
Škoda.