bez názvu III

Potom se z vás stane stroj. Stroj, který neumí normálně žít. Jediný, co umí, je se věčně ohlížet, kontrolovat jestli neřekl něco, co neměl a neudělal cokoliv špatně. Ale ať udělá, co udělá vždycky to špatně je a bude. Pak už začnete ztrácet vědomí, kdo je dobrej a kdo zlej. Všichni vás něčím překvapí, něčím novým a vy odkrýváte vrstvy hnusu a tajemství, který ste nikdy neměli vědět. Začnete přemýšlet, kdy přestáváte normální uvažovat a kdy vám pomalu začíná hrabat. Občas to cítíte ale nevíte co. I když nechcete stejně se pokaždý vrátíte, protože už neumíte žít mezi ostatními lidmi ve slušném světě. Je to jako kyselina. Kyselina, která vás rozleptá zevnitř, sežere poslední zbytky úcty, kterou ste měli sami k sobě. Nemáte svoje starosti ale jen jejich, protože vaše vlastní jsou nepodstatný a jdou stranou. Pomalé plíživé zlo. Všude kolem, které nejde zastavit. Můžete jenom čekat co vás pohltí pokud nevyváznete včas. A to se málokdy povede. . .