Co tu děláš, když jsem tu já?

Začaly prázdniny. Čas slunce, vody a volna. Po roce se opět vrátilo oné povalování a nicnedělání. Ona seděla v parku, když najednou se v ní cosi ozvalo. Z ničeho nic měla pocit vstát a letět. Neměla křídla, vzali jí je.
Měla tmavé vlasy, které jí padaly do obličeje. Na tváři jí zářil úsměv. Záhadné oči skrývala pod slunečními brýlemi. V sukni a přiléhavém tričku čekala, že snad někdo přijde. Nevýrazné a obyčejné děvče-to byla ona. Žila život takový, jaký je. Nebránila se novým poznatkům. Chtěla se bavit a užít si svých osmnáct let. Vždy byla brána za hodnou a poslušnou dívku. Nikomu na světě nepřála nic zlého. Na nikoho se špatně nepodívala. Odsouzená svým pesimismem snila.
Zase slyšela ten tajemný hlas v nitru. Jako by říkal, vstaň a jdi. Neptala se, neohlížela se, šla. Nevěděla kam, věděla jen, že se musí jít. Celý svůj život se toužila změnit. Přesně věděla, co chtěla, jen to nikdy nedotáhla do konce. Pokaždé utonula ve svých myšlenkách, ztracena v inspiracích. Ztrácela se, hledala se, nacházela se.
Otočila se a za ní stín. Stín, který ji pronásleduje a jednou ji předběhne. Nosil na sobě její směšné hříchy. Zahalen do mlhy jejích pocitů. Bylo to její druhé já. Jen duše bez těla. Duše, která se převtěluje do ní a krade jí nevinnost. Obdivuhodný kontrast v ní zápasil. Nebylo prohry, avšak nepřicházely výhry. Hlásili se o moc, pokřikovali. Nikdo nechtěl zůstat utajen. Obě její tváře chtěli ukořistit nadvládu nad tělem. Připadala si jako sněženka, když taje, jako ztroskotaná loď na útesu, jako padající hvězda.
Jedna její část se chtěla smát, druhá chtěla plakat. Kapky slz nedopadnou k zemi. Kapky slz jí berou úsměv. Kouká na sebe do zrcadla. Již se nepoznává. Je to stále ještě ona a přece je někdo s ní. Ve snaze najít se, jsem se ztratila. A moje pravé já se ptá té cizí dívky: „Co tu děláš, když jsem tu já?“