Mrtvý měsíc-recenze Stmívání

"Bello," zašeptal. Na masivních pažích mu naběhly ocelové pásy svalů. Byl tak úžasný! Tak dokonalý!


Povzdechla jsem si a on mi přitiskl nos do loketní jamky. "Musím ti něco říct." Pod rozepnutou košilí se mu leskl vypracovaný hrudník.


Zavřela jsem rty a našpulila oči. "Ano, Edwarde?"


Jeho čelist ztvrdla. "Bello... beru steroidy."

--------------------------------------------------------------------------------







Román Stmívání je prvním dílem extrémně romantické upírské série známé jako Vlhké sny Stephenie Meyer. Tento svazek papírů dokázal na celém světě pobláznit miliony pištících teenagerek. Hnána zvědavostí, rozhodla jsem se knihu si přečíst: upřímně mě zajímalo, zda z ní budu nadšena, anebo znechucena.


Kráčela jsem neprošlapanou stezkou a Stmíváním jsem se poctivě prokousala až do konce. A nyní jsem se vrátila, abych podala svědectví. Třeste se a poklekněte přede mnou, malověrní!

Snad nikomu nezkazím požitek, když prozradím, čeho se týká děj. V podstatě ho totiž lze poměrně přesně odhadnout už na počátku. Vystačíme si s těmito dvěma body: Bella miluje Edwarda. Edward miluje Bellu.

Připadne vám to málo na skoro čtyřistastránkovou knihu? Nu, nejste sami. Ale cílové skupině to zřejmě stačí, tak proč se snažit víc, že ano.
Ptáte se, kdože je to Isabella Swan neboli Bella? Vězte, že se jedná o poměrně typickou americkou dívku ve věku sedmnácti let, která se ovšem chová spíše jako dvanáctiletá emofňukna. Přestože je neschopná, neustále jí nadbíhají mračna kluků. Málokdy se jí podaří ujít pár kroků bez toho, aby bylo popsáno, jak sebou třískla a odřela se, popřípadě se jiným způsobem samopoškodila. Za její hlavní devizu můžeme považovat tělesný pach.


Edward Cullen je uhněten ze zcela jiného těsta. Jde o upíra, nikoliv však upíra obyčejného, nýbrž o takzvaného upíra ťunťovského. Jinými slovy, veškeré případné nevýhody byly odstraněny a zůstalo mu jen to příjemné.


Edward je svalnatý, nesmrtelný, věčně mladý, neuvěřitelně pohledný, svalnatý, nadlidsky rychlý, silný, svalnatý, obratný, charismatický, svalnatý… zmiňovala jsem se o tom, že je svalnatý? Ne, že bych to snad považovala za tak důležitou složku jeho osobnosti, ale autorka zřejmě ano. Edwardova švarcnnégrovská muskulatura je zmiňována takřka na každé stránce; obvykle se mu sama od sebe rozepne košile a hrudník leze ven způsobem, že i trénovaní kulturisté blednou závistí. Budu upřímná: z neustálých popisů nejrůznějších osvalených částí upírského těla se mi dělalo málem fyzicky špatně. A to si myslím, že vydržím hodně.


Kromě toho je Cullenova rodina samozřejmě bohatá. Bohatší než všichni kolem. A Edward sám jezdí rychlým stříbrným autem. A je svalnatý. Jak vidíte, má samé vzrušující, dívkami oceňované kvality.


Za sto let svého života nikdy nikoho nemiloval, ale jakmile spatřil (a ucítil) Bellu, okamžitě pro ni ztratil srdce.


Inu, náhodička.




Možná si říkáte, že děj není vše. I zcela prostinké příběhy přece mohou skrývat bohatství v navozené atmosféře, v působivých scénách, v poetice!


Ano, to sice mohou, ale pro Stmívání to žádný význam nemá. Text knihy je jednoduchý, šedivý, ničím nevyčnívající. Nenarazila jsem ani na jeden obrat, který by mě zaujal, a až na výjimky mě všechny popisy nechávaly zcela chladnou. Jediným kladem tak zůstává určitá svižnost, téměř až povrchnost - pěkně to odsýpá a u ničeho se nezdržíte příliš dlouho. Podobný styl psaní dává obvykle vyniknout dějovým zákrutám a spletitostem. Ovšem jak už jsme si řekli, v tomto románu se v zásadě řeší buďto Bellina láska k Edwardovi, anebo Edwardova láska k Belle. Ugh.


Pokud se přes mé varování do Stmívání pustíte, pak buďte připraveni na záchvaty zoufalství. Ty se vás nepochybně začnou zmocňovat ve chvíli, kdy začne hlavní dvojice po sto padesáté šesté cvrlikat frázovitými řečičkami. Číst tuhle knížku, to je jako žvýkat velký flák masa, naprosto bez chuti - takový, jaký bývá zlomyslně podáván ve školních jídelnách.


Ne, nechápejte mě špatně, nemám nic proti vzájemně projevované lásce. V zásadě jsem velmi romantická. Ale červená knihovna je jako červené víno: ten, kdo je navyklý na kvalitu v podání například takové Jane Austen, tomu se z harlekýnovského "krabičáku" velmi snadno zvedne žaludek.


Továrna na tyhle "krabicové příběhy" se pravděpodobně nachází někde poblíž Seattlu. Dost možná leží vedle spřátelené fabriky podobného typu - však víte, vedle té, která se zabývá nudným a nenápaditým kopírováním Tolkiena.


Autorka zjevně nezná jednu ze zásad dobrého spisovatele: je třeba ukazovat, ne natvrdo říkat. Ano, je zajisté hezké, že mladý pán Cullen je charismatický; ovšem mnohem působivější by bylo, kdyby se ten charismat projevil přímo, nikoliv ve stylu "…podívala jsem se na něj a všimla jsem si, že je krásný a úžasný." Po zhruba desátém zopakování mě tato věta vytáčela způsobem takřka nebozezovským.


Vzpomínáte na hrdinu jménem Joshua York z knihy Sen Ockerwee? Tomu já říkám mistrně podané kouzlo osobnosti! Ve Stmívání ovšem nic osobitého nebo zapamatovatelného nenajdete. Je to řemeslně sotva průměrná past na nesečtělé teenagerky; v obchodech by se podobné texty mohly prodávat na kilogramy a nikdo by se nad tím nepozastavil.
Záblesk naděje se objeví zhruba osmdesát stran před závěrem, kdy se podprůměrná romance na okamžik promění v průměrný thriller. Zdánlivě žádná výhra, ale nenechte se mýlit! Po dlouhém a smrtonosném plahočením krajinami sladkého švitoření to přivítáte s radostí a úlevou; asi jako by poutník, polomrtvý žízní v poušti, přivítal jezírko bahnité vody.


Jako by tato proměna trochu pomohla i autorce: text začne být o něco lepší a přesvědčivější. Ze stránek zavoní večer a osamělé stromy a krajina amerického jihu.


Jak jsem však už zmínila, je to jen chvilička. Pak zběsilá akce najednou skončí a čtenář zůstane sedět s pootevřenou pusou a mírně nevěřícím výrazem. Já osobně jsem si dokonce kontrolovala nohu, zdali mě za ni paní spisovatelka netahá. Nu, co vám budu povídat, nebyla tam. Ale dojem z prudce rozseknuté zápletky mi její nepřítomnost nikterak nevylepšila.




Na závěr jsem pro vás připravila jednoduchý test. Zkuste si padesátkrát za sebou přečíst tuto větu: "Věnoval mi svůj nádherný, dokonalý úsměv, až se mi z toho zatočila hlava."


Bude to chvíli trvat, ale zkuste nepodvádět.


Čekám, čekám, čekám…


Tak co, podařilo se? Opravdu padesátkrát? Pokud ano, jste nejspíš psychicky dostatečně odolní, abyste Stmívání dočetli až do konce. V opačném případě by se jednalo o lehkovážný hazard s vaším duševním zdravím!