Úvaha o izolepě na mřížích

Na mřížích přede dveřmi, jež se každým dnem po dlouhé měsíce uzavírají a pak znovu otevřou novým hostům. V práci, ve které jsem každý den - je přilepen kousek pásky. Je dost zašpiněný na to aby tam byl spoustu let ale stejně tak špinavý aby zde byl pouhý den. Přesto, že si myslím, že já ho sem nenalepil, musím připustit, že si třeba jen nemusím vzpomenout na všechno co jsem někde nechal. Tudíž jsem to mohl být stejně dobře já jako kdokoliv náhodně procházející, nebo člověk, který tu pracoval přede mnou a jehož jméno bezpochyby také musím znát, neboť jsem znal všechny zde.
Nyní pocítím drobnou závrať, jen tak malou jak nitěrná je věc o níž se bavím. Kousek lepenky 2 x 2. Ale co potom všechny ty sváry a nýty a větší věci , co se skládají právě z těchto zanedbatelných, pak se závrať zvětšuje a vy už máte neodolatelnou potřebu -nebo lépe nutnost, pud sebezáchovy- přitisknout se k zemi a doufat, že ucítíte pevnou půdu pod sebou a nevolnost z nekonečna pomine.