Odraz jednoho těla, jedné duše

Sychravou nocí,v korunách stromů si pohrával a hvízdal do taktu vichr. Z nebe, se začaly spouštět provazce studených a mokrých krůpějí vody a burácení hromu osvětlovaly temné stíny v uličkách. A jedině ona,na vysokých podpatcích,v sukni tak krátké,že ji sotva zakrývala nahá stehna a tričku co jí těsně obepínala ňadra, se líně smyslnou houpavou chůzi procházela po dlažbě. Přez ruku pohozenou koženou bundu a kabelku v téže barvě jako její rudá ústa.Dlouhé hnědé vlasy mírně zvlněné dnes měla rozpuštěné,hnědé oči orámované černou barvou a řasy natočené pro lepší efekt.Růží na tvářích a rtech jen podtrhla své dokonalé dílo. Vypadala tak trochu jako kočka,dravá,mrštná,inteligentní co čeká na svou kořist. Svou ladnou chůzi došla až na chodník a čekala, dokud se u jejích už tak dlouhých sexy nohou nezastaví auto. Neuběhlo ani 10 min a z dálky viděla jak se k ní přibližuje BMW. Se skřípěním brzd zastavilo a stočilo se okénko. Dívka se nahla nad okénko a do očí jí foukl kouř. Znechuceně si odfoukla a s kyselým úšklebkem a ironickou nelibostí si pomyslela jaké utrpení ji čeká dnes. Chlápek středních let se na ní chlípně usmál a řekl „jak se jmenuješ puso“ ?Dívka se nadechla a hlasem plným odporu toho co dělá, k čemu se snižuje,odpověděla „Nicolleta“......

Kap,kap,kap...Voda z nedovřeného kohoutku bubnovala stereotypním rytmem do dna dřezu. Nicol pomalu nabývala vědomí a s uspokojivým pocitem, že v kapse ji hřeje pár tisícovek, se vyhrabala z postele a šla dovřít vodu. Po včerejších odpudivých nočních pocitech, nebylo ani památky. Ve sprše když jí horké kapky bičovaly zmučené tělo,pak propadla věčnému smutku,melancholie, tomu stínu co jí halil smutné srdce...
Její mladší bratr Matthew bojoval 2 roky s leukémií a už nereagoval na léčbu. Nechtěla si připustit že ho ztratí,že umře a ona bude sama a tak každý den se vytrácela do ulic a hrála,hrála celým svým srdcem pro něj na harmoniku,každou noc se ztrácela do temných ulic,koutů,bezejmenných průchodů a to co vydělala, jestli se to tak dá říct? Dala Mattovi na léčbu. Zejména ta „noční práce“ byla pro ni ohavnost se k tomu snížit,ale Matt byl pro ni vším,její život,její nejlepší kamarád a udělala by pro něj cokoliv. Chtěla ho udržet co nejdýl na životě,ale pravda byla, že ve své podstatě byla sobec,a kvůli sobě bojovala o jeho život pro sebe...

V odpoledních hodinách,slunce dosáhlo nejvyššího vrcholu a svými hřejivými paprsky lákalo ven. Nikol,ano Nikol, ve dne se cítila tím kým je,tou holkou obyčejnou holkou z venkova co jí život obral o všechny iluze a naděje se oblékla do košile a plátěných kalhot, vlasy stáhla do drdolu a přez ten baret, vzala harmoniku a vyrazila do ulic zrádného města...

Dnes hrála o víc než jen život,cítila, že se něco děje a tak hrála dokud jí únavou nepodklesly nohy a víčka se neuzavírala před světem,ale stálo to za to, vydělala víc než kdy jindy. S nově nabitou energií v žilách , s optimismem v očích se těšila až řekne Mattovi kolik toho pro něj získala a tolik se radovala až uvidí ten jeho klukovský šibalský úsměv...

O 4 měsíce později...
Ten den kdy se Nikol vrátila z ulic města kdy hrála jako nikdy před tím,Matt zemřel,jeho nemocí zesláblé tělo vzdalo boj,jeho srdce přestalo pravidelně bít, jeho dech se víc zkracoval a ruku kterou měl na kterou mu dopadávaly slané potůčky slz, v Nikoliných dlaních klesla dolů...V den jeho pohřbu Nikol hrála na harmoniku pro něj, jednu z jeho nejoblíbenějších písni a tělo se jí otřásalo potlačovanými vzlyky. Myslela na to, že část jejího srdce odumřela s Mattem a ta díra se už nezacelí, je příliš velká. Ztratila,druhou část svého já,ztratila píseň svého života...

Možná se Nikol vrátila, ke svému „starému životu“ možná začala psát jiný příběh a možná, možná taky ne, kdo ví...