Za nezamčenými dveřmi

Čím vís jsem starší tím víc se cítím sama.Můj přítel si dnes si omylem vzal klíče a řekl že mi je po zkoušce doveze.Čekala jsem na něj do noci.Dlouho do noci.Nepřišel.Jsem v obrovsém baráku.Ráno vstávám do práce v půl šesté ráno...
Za neuzamčenými dveřmi pomalu tichne štěkot mých tří psů.
Dokola si přemítám kde se stala chyba.Odcházím dolů do ledničky abych si dala panáka a rozdýchávám tu nicotu která je te´d v té tmě ještě nicotnější..
Rozsvicuji a vidím jak se k sobě tisknou těla mých pejsků.Spí spokojeně a tak se přestávám bát i když bych asi měla proč.Dům na okraji lesa...vzduch je tu sice o dost čistší,ale stále mi něco schází...
Nechci tu rozebírat náš vztah s přítelem ani se zabývat mou rodinou opletenou lží a morálkou,ani se nechci zabývat tím co jsem kdy udělala správně nebo naopak a už vůbec né dnešním večerem,vlastně ani tím,že jsem se v životě hodně zklamala...ani né tak tak v lidech,ale v sobě.I když to spolu souvisí.Každý se přece může rozhodnout.A já se vydala to cestou ,která nebyla moc jednoduchá.Mám pocit,že doutnám.Jen to.Neboť jsem se vydal ze svých sil.Pomáhala jsem lidem na úkor svého zaměstnání,na úkor svých snů...vydala jsem se ze všeho.A teď se ptám zda někdy ještě naberu sil.Jestli ještě někdy ucítím pálení v žaludku z překrásného obraztu,jestli ještě napíši báseň,..i tu která nikoho neosloví,ale pomůže mi dál,oplete mě do svých pavučin a když si na ni vzpomenu budu vědět,že je to kus mého já...
Představy,představy - dávno vyplivlé.Ba ani nevím kde jsou ty chtivé pocity po polibku,po vzrušení..zapoměla jsem...
Nikdy,opravdu jsem netušila,že neucítím to co jsem cítila kdysi...
Musí tomu vždy něco předcházet?.Nesnáším ty minuty které předchází procitnutí!.Jak já je nenávidíma.. a pak slibuji že nikdy nezajdou, když příjdou!!!!