Do hlubin

Jako loď plující po rozbouřeném moři. Sůl uschnula na rtech. Oči pláčou a duše mlčí. Hluboká rána, ze které stále teče krev. Pomoc nikde a všude okolo jen nekonečné moře. Srdce, které bije z posledního. Které se bojí konce a nedoufá. Hlava už neví co má dělat. Oči se zavírají. Ale pořád je tu síla, které je nechává otevřené. Dívají se na zamračené nebe. Ale slunce se snaží probít a zářit. Nedaří se mu. Chce pomoct. Nemůže. Oči už se pomalu zavírají. Tep se zpomaluje. Jsou slyšet jenom vlny. A poslední výkřik. Ale ozvěna se nevrací. Jen další nárazy vlny. Zavřely se. Nespatří slunce. Už nikdy. Bez úsměvu. Bez naděje. Bez lidí. Nikomu netečou slzy. Nikdo nesmutní. Nikdo o tom neví. Ani motýl nepřílétl. Další velké vlny. Narážejí. Bolí. Člun se převrací. Do hlubin. A nikdy zpět.