slečna Upřímnost

Probudila se a teď se jí nechce jít spát. Slunce vycházelo. Otevřela oči. Podívala se okolo sebe a oblékla se do svého ledového, ale zároveň hřejivého svetru. Vyšla ven. Málokdo ji viděl rád. Některá slova zněla jako nůž zabodávaný přímo do srdce. Ledový a plný nenávisti. Probodl vše co mu přišlo do cesty, aby se dostal do svého cíle, kde nejvíc ublíží. Rána po něm se jen tak nezahojí a zůstane navždy. Jizva, která není ani vidět, ale v člověku zůstane. Hluboku a přímo v srdci. Nikdo nepomůže. Člověk ještě dlouho krvácí, ale krev nelze zastavit. Dál vytéká z rány a bolí. Víc a víc. Nikdy nepřestane.

Ale některá slova pohladila po tváři. Člověk se usmál a šel dál. Cítíl teplo u srdce. Oči zářily a upoutaly pozornost všech okolo. Na tváři byl vykouzlen úsměv a přál si jen zůstat. Nikdy neodejít a stále pomáhat člověku. Ale i on možná odejde. Schová se a nebude k nalezení. Až Ona vyjde znovu. Až opět půjde a bude bodat svým ledovým nožem. Bez trochy citu. Bez trochy vcítění. Bude bodat a bud se radovat ze způsobených slz. Tleskat si a výhružně se smát. Všichni se budou chtít vyhnout té temné postavě. Ale Ona si vždycky najde cestu. A pokaždé zvolí to nejslabší místo. To, které jde zranit a zničit nejvíc. Neohlíží se. Zmizí. Ale pak se zase při východu slunce objeví a bodne ještě hlouběji. Nikdy nepřestane. Stále znovu..