motýli zmizeli

Neplač, nesluší Ti to. Řasy Ti promáčí slzy a nos Ti zčervená. Motýli nebudou moci uletět. Budou být mokrá křídla z Tvých slz, které budou téct po Tvé tváři, krásně se třpytit. Z těch, které poletí vzduchem a nakonec dopadnou na zem. Bude jich víc a víc a Ty je nebudeš zadržovat. Nebudeš se snažit smát, protože víš, že úsměv vykouzlit nejde. Budeš plakat dál. Nebudeš hledat kapesník. Budeš se dívat na zapající slunce a budeš se bát, že už nejvyjde. Budeš se snažit zachytit poslední parsky, poprosit je, aby Ti pomohli osušit tvé tváře a aby ti vykouzlili úsměv na tvých krásných rtech. Ale i slunce už je studené. To Tvé slzy je ochladily. Nemůže pomoci, i kdyby si to přálo. Možná přemýšlí, jak najít svou ztracenou sílu, ale do západu to nestihne. A ty to víš. Je to jako nůž, který Ti vrazil Tvůj nejlepší přítel do plic. Jako když vidíš jeho mrazivý pohled a začínáš cítit, že umíráš. Jako když nemůžeš dýchat a pomalu se začínáš louřit se svým životem. Jako když cítíš, že z Tebe odchází duše a jako když se bojíš toho, co bude následovat. A jako kdyby už nebyla možnost k probuzení. Strach by byl všude okolo a začínal Tě pomalu brát do spárů, která nikdy nepustí, a které dokáží pevně držet, dokud se nevzdáš. Budeš chtít vrátit čas. Aby slunce zase bylo horké a pomáhalo všem k úsměvu, který je pak rozdáván. Aby byli tváře suché a řasy nebyli promáčené. Aby se slzy vrátili do očí. Aby mohli motýli zase létat okolo Tvé hlavy a dělat svět krásnějším, jako do teď. Aby všechno bylo dobré a nakonec při východu slunce přijel vysněný princ na bílém koni a aby pro Tebe udělal cokoli. Možná už tu je. Ale možná se bojí přijet. Možná se bojí těch slz.