Město či vesnice?
Město či vesnice?
Město či venkov? Betonová džungle plná smogu či malebný zelený kraj s lesem a obilnými políčky? Místo plné kulturního vyžití a možností či zapadákov, kde dávají lišky dobrou noc?
Způsobů, jak interpretovat tuto otázku je opravdu mnoho. Každý má na to svůj názor. Někdo si zastává svůj nedotknutelný a idylický venkov a někdo zase nedokáže zanevřít na možnosti, které přináší město i přes fakt, že bydlí v 2+1 s papírovými zdmi s dalšími 50 lidmi na pár metrech čtverečních. Obě tyto alternativy mají své klady i zápory. Proč si je tedy nerozberat obě? Položme si tedy otázky: Proč venkov? Proč město? Existuje něco i mezitím?
Většině „notorických měšťáků“ se při pojmu – venkov – pravděpobně vybaví lány zlatých obilných polí, občas protnuté pásy pastvin s kravami, které představují groteskní černé nebo hnědé tečky na zeleném travnatém podkladu. Někde uprostřed této souhry barev se vyskytuje pár dřevěných stavení s velkými stodolami, dvorky a důmyslně umístěnou kadibudkou se srdíčkovým průhledem. Ovšem tato pohádková představa už bohužel dávno není reálnou. Někdejší vesnice s pár desítkami obyvatel se rozrostly v tisícové davy a tlachající tetky na návsi již dávno neví, který Pepíček či Mařenka rozbili u toho nevrlého starého podivína okno. Na vesnicích se již dávno nepropaguje ona bezelstná neanonymita, kde každý věděl o pohybu ostatních a speciálně vycvičené uši a prodloužené krky několika známých klepen se proměnily v anonymní dav, kde nikoho nezajímá, kdo že si to vypálil na černo 50 litrů slivovičky. Naopak, dnes si i na vesnici každý hledí svého a oněch idylek, kde každý zná každého jménem a cituje neustále se opakující větu „Ále Františku, já si tě pamatuju jako malého špunta, když si chodil k sousedům na švestky...“, je dnes opravdu málo. Ve vztahu k mému drahému kraji mě snad napadá jen obec Hrčava, kde na základní školu chodí snad jen 10 dětí. Takže udržet si přehled o místní mladéži, nemají zdejší rodáci pravděpodobně problém. Když to shrnu, tak vesnice se vlastně proměnily v taková malá města a těch ryzích „vesniček mých střediskových“ už je bohužel jen poskrovnu.
„Město“, tento pojem měl kdysi dávno svou váhu. Každý ctižádostivý člověk z venkova se snažil dostat do města, kde chtěl buď studovat, nebo pracovat v jiných oborech, než které nabízely možnosti na venkově. Postupnou urbanizací se úctyhodná a spořádaná města začala rozrůstat v děs a hrůzu nahánějící monstra, která bez slitování pohlcovala okolní vesničky a tvořila z nich svou periferii. V dnešní době se ve větších městech, jako jsou například Ostrava, Brno či naše milovaná stověžatá Praha, bojíte jít večer sami domů, protože se v kdejaké temné uličce může schovávat nějaká pochybná existence, která na podmět nám neznámý začne zběsile útočit či v nejlepším případě pouze obtěžovat a ztěžovat nám snahu dostat se z bodu A do bodu B. Bohužel, realita už je taková. Na druhou stranu město poskytuje obrovskou škálu možností kulturního vyžití. Od filmů v multikině přes muzikály v divadlech až po vernisáže známých či neznámých umělců v galeriích. Samozřejmě je to přímá úměra - čím větší a tím pádem nebezpečnější město, tím více možností, jak trávit svůj volný čas.
Snažila jsem se zcela nestranně zhodnotit oba způsoby života. Oba mají své klady i své zápory a je na každém z nás, aby si vybral tu svou cestu. Ovšem naše republika je jak známo místem neomezených možností a občas se tyto možnosti až příliš podobají typickému českému Kocourkovu. Lidé jsou velice vynalézaví a to bychom nebyli my, kdybychom si nevymysleli i nějakou střední cestu mezi těmito dvemi možnostmi. A touto pomyslnou střední cestou jsou takzvaná satelitní městečka.
„Rozmohl se nám tady takový nešvar,“ touto větou začíná vystresovaná Eva Holubová své třídní schůzky ve filmu Pelíšky a ani netuší, že se tato věta nemusí vztahovat jen k nevhodným výrazům jejího žactva. Jeden takový nešvar se rozmáhá i v ČR a nejen zde. Jsou jím takzvná „satelitní městečka“. Zdá se to jako dobrý nápad, nicméně... Satelitní městečko je na první pohled milionářská čtvrť umístěná na samotu daleko od stresujicí městské civilizace. Ale není to jen tak nějaká vesnice s polorozbořenými staveními, nýbrž je vybavena krásnými moderními vilkami, každá s vlastním bazénem, saunou a grilem. Zdá se vám to jako dobrý kompromis? Opravdu? Zdání klame. Lidé, žijící v těchto městečkách, se převážně zavírají do svých přepychových ulit a cídí své drahocené sbírky kdoví čeho, protože jim chybí jakákoli kultura města, ale zároveň zde přebývá městský zvyk anonymity. A proto znuděné milionářské paničky, které se u bazénu koušou nudou, opět rozvíjejí onen oblíbený sport – pomluvy a drby, které se šíří jako epidemie.
Co k tomu dodat? Představme si, že bychom žili všichni v jednom obrovském městě plném kultury nebo naopak na jedné velké vísce plné bučících krav s jedním malým náměstíčkem a tržištěm, které se otvírá jen před svátky. Předpokládám, že by se to nelíbilo nikomu, protože každý z nás si občas potřebuje odpočinout. Měšťáci chtějí vidět po dlouhé době opět zelenou barvu na jiných místech než je oblečení či fasády hypermoderních domů a vesničané chtějí načerpat trochu kultury pro potěchu ducha. Buďme rádi, že máme možnost volby a nechtějme, aby nám ji kdokoli sebral.
Způsobů, jak interpretovat tuto otázku je opravdu mnoho. Každý má na to svůj názor. Někdo si zastává svůj nedotknutelný a idylický venkov a někdo zase nedokáže zanevřít na možnosti, které přináší město i přes fakt, že bydlí v 2+1 s papírovými zdmi s dalšími 50 lidmi na pár metrech čtverečních. Obě tyto alternativy mají své klady i zápory. Proč si je tedy nerozberat obě? Položme si tedy otázky: Proč venkov? Proč město? Existuje něco i mezitím?
Většině „notorických měšťáků“ se při pojmu – venkov – pravděpobně vybaví lány zlatých obilných polí, občas protnuté pásy pastvin s kravami, které představují groteskní černé nebo hnědé tečky na zeleném travnatém podkladu. Někde uprostřed této souhry barev se vyskytuje pár dřevěných stavení s velkými stodolami, dvorky a důmyslně umístěnou kadibudkou se srdíčkovým průhledem. Ovšem tato pohádková představa už bohužel dávno není reálnou. Někdejší vesnice s pár desítkami obyvatel se rozrostly v tisícové davy a tlachající tetky na návsi již dávno neví, který Pepíček či Mařenka rozbili u toho nevrlého starého podivína okno. Na vesnicích se již dávno nepropaguje ona bezelstná neanonymita, kde každý věděl o pohybu ostatních a speciálně vycvičené uši a prodloužené krky několika známých klepen se proměnily v anonymní dav, kde nikoho nezajímá, kdo že si to vypálil na černo 50 litrů slivovičky. Naopak, dnes si i na vesnici každý hledí svého a oněch idylek, kde každý zná každého jménem a cituje neustále se opakující větu „Ále Františku, já si tě pamatuju jako malého špunta, když si chodil k sousedům na švestky...“, je dnes opravdu málo. Ve vztahu k mému drahému kraji mě snad napadá jen obec Hrčava, kde na základní školu chodí snad jen 10 dětí. Takže udržet si přehled o místní mladéži, nemají zdejší rodáci pravděpodobně problém. Když to shrnu, tak vesnice se vlastně proměnily v taková malá města a těch ryzích „vesniček mých střediskových“ už je bohužel jen poskrovnu.
„Město“, tento pojem měl kdysi dávno svou váhu. Každý ctižádostivý člověk z venkova se snažil dostat do města, kde chtěl buď studovat, nebo pracovat v jiných oborech, než které nabízely možnosti na venkově. Postupnou urbanizací se úctyhodná a spořádaná města začala rozrůstat v děs a hrůzu nahánějící monstra, která bez slitování pohlcovala okolní vesničky a tvořila z nich svou periferii. V dnešní době se ve větších městech, jako jsou například Ostrava, Brno či naše milovaná stověžatá Praha, bojíte jít večer sami domů, protože se v kdejaké temné uličce může schovávat nějaká pochybná existence, která na podmět nám neznámý začne zběsile útočit či v nejlepším případě pouze obtěžovat a ztěžovat nám snahu dostat se z bodu A do bodu B. Bohužel, realita už je taková. Na druhou stranu město poskytuje obrovskou škálu možností kulturního vyžití. Od filmů v multikině přes muzikály v divadlech až po vernisáže známých či neznámých umělců v galeriích. Samozřejmě je to přímá úměra - čím větší a tím pádem nebezpečnější město, tím více možností, jak trávit svůj volný čas.
Snažila jsem se zcela nestranně zhodnotit oba způsoby života. Oba mají své klady i své zápory a je na každém z nás, aby si vybral tu svou cestu. Ovšem naše republika je jak známo místem neomezených možností a občas se tyto možnosti až příliš podobají typickému českému Kocourkovu. Lidé jsou velice vynalézaví a to bychom nebyli my, kdybychom si nevymysleli i nějakou střední cestu mezi těmito dvemi možnostmi. A touto pomyslnou střední cestou jsou takzvaná satelitní městečka.
„Rozmohl se nám tady takový nešvar,“ touto větou začíná vystresovaná Eva Holubová své třídní schůzky ve filmu Pelíšky a ani netuší, že se tato věta nemusí vztahovat jen k nevhodným výrazům jejího žactva. Jeden takový nešvar se rozmáhá i v ČR a nejen zde. Jsou jím takzvná „satelitní městečka“. Zdá se to jako dobrý nápad, nicméně... Satelitní městečko je na první pohled milionářská čtvrť umístěná na samotu daleko od stresujicí městské civilizace. Ale není to jen tak nějaká vesnice s polorozbořenými staveními, nýbrž je vybavena krásnými moderními vilkami, každá s vlastním bazénem, saunou a grilem. Zdá se vám to jako dobrý kompromis? Opravdu? Zdání klame. Lidé, žijící v těchto městečkách, se převážně zavírají do svých přepychových ulit a cídí své drahocené sbírky kdoví čeho, protože jim chybí jakákoli kultura města, ale zároveň zde přebývá městský zvyk anonymity. A proto znuděné milionářské paničky, které se u bazénu koušou nudou, opět rozvíjejí onen oblíbený sport – pomluvy a drby, které se šíří jako epidemie.
Co k tomu dodat? Představme si, že bychom žili všichni v jednom obrovském městě plném kultury nebo naopak na jedné velké vísce plné bučících krav s jedním malým náměstíčkem a tržištěm, které se otvírá jen před svátky. Předpokládám, že by se to nelíbilo nikomu, protože každý z nás si občas potřebuje odpočinout. Měšťáci chtějí vidět po dlouhé době opět zelenou barvu na jiných místech než je oblečení či fasády hypermoderních domů a vesničané chtějí načerpat trochu kultury pro potěchu ducha. Buďme rádi, že máme možnost volby a nechtějme, aby nám ji kdokoli sebral.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
TiskKomentáře
