Průkaznost lásky, svobody a lidskosti

Láska souvisí se svobodou. Milujeme základní věci, protože se k nim odhodláváme v aktu volby, na základě nedestinační uzpůsobenosti. Lidská bytost disponuje možností učinit akt volby nejenom ze své jedinečné pozice uvnitř reálného Universa, jakožto volbu "ex rationis", ale taktéž proto, že volba není zavazující. Zavazující volba, je volbou lásky, která svobodu podmiňuje. Milujeme tedy sebe navzájem (charitas), nebo jeden druhého jako partneři (filia). Základním určením průkaznosti naší svobody k lásce, k volbě lásky, či její trpnosti, utrpení a trpení z lásky je lidskost.

Humanitás, základ lidskosti se musí nutně pak objevovat v každém konkrétním jedinci. Ryba jistě nemá "humanitás", protože nechápe sebe jako někoho, kdo by si svobodně zvolil lásku. Aktem voleb živočichů a nižších organizmů je pak tedy "orexis", žádostivost, která převažuje nad "humanitás" a potlačuje schopnost "rationis", umožnující svobodně volit.

Z toho tedy musí nutně, mou teorií uchopeno, byť třeba výslovně nesprávně a částečně, že zvířata nemají rozum. Nedisponují tedy schopností "milovat" a projevovat se kategorií "lásky". Kategorie lásky vychází ze svobody volby, pramenící z "humanitas".

To u zvířat neznamená, že jsou nižší z povahy hierarchie. Pouze zde srovnáváme dva neporovnatelné jevy. Jevem lidskosti člověka, ukazujícího se v praktickém světě je, že volí, užívá rozum, miluje, je lidský. Zvíře je ale jinak. V podstatě jiným způsobem. Podstatné je to, že zvíře nemiluje, ovládá ho vášeň, je nesvobodné a rozum neužívá ve smyslu artikulované řeči zachycené jak ve zvukové, nebo psané podobě. Nedokáže pojmově myslet a milovat. S tím souvisí i problém, že zvíře ve svém přirozeném prostředí, nemluvíme-li o částečné, či úplné domestifikaci, nedokáže spojovat smysl a rozum. Nedokáže k místu přiřadit pocity, zkušenosti, představy, atd.

Vidím-li například Hrad, Hradčany, jistě mě osloví majestát, umění, historie, nebo něco z toho, co jsem schopen v sobě vyvolat ze vzpomínek dětství, výletu se školou, nebo při procházkách.

A co teprvé snový svět, paralelní realita, poskytující bránu k "přirozené realitě toho Druhého a především portálem k psychické nereflektované religiozitě". Sny jsou čímsi doposud zvláštním, kde láska, svoboda a lidskost stírají jemnou hranici tohoto světa a světa Druhého, Onoho. Onen svět je definován na základě tužeb, přání, a potlačení, tedy jako opačná polarita k lásce, svobodě a lidskosti. Svoboda je potvrzením volby, tužba a přání pouhou nadějí, že tomu tak může být. Není to závazek. A o to ve snech jde.

Sny, jsou tím, co poukazuje na vysoce rozvinutou schopnost kloubit "ratio" a "orexis" takovým způsobem, že pozvolna přechází jedna do druhé, a jedna druhou ovlivňuje přímo (skrze revizi a náhled, do snů), nebo nepřímo díky evidenci a existenci Druhého, Boha, či toho, co poskytuje přirozený, nereflektovaný prvek.

Láska, projevující se na venek jako svobodná, je láskou trpící, v tom ohledu, kdy sama povolána v činnost přechodem z trpnosti se nesetkává z lidskostí a svobodou. Nesvobodná láska, tedy je taková, kde není místo pro projev rozumnosti. To ovšem neznamená a nechci se s tím ani ztotožňovat, že by láska byla podmíněna rozumem a především, že by na rozumu závisela. Ba spíše bych přisvědčil, rozum je cosi, co lásku jako lásku ničí. V autenticitě projevu lásky se nechováme jako rozumní, ale snový svět, opanovaná religiozita člověka, daná podmínkou psyché jakožto prapočátku lidskosti a lásky k Druhému a přeračujícímu nás vyvolává cosi nerozumného. Jsou to afekty, které nesouvisí s námi jako bytostí reflektující.

Kdyby totiž ano, jde o "spekulativní lásku", což je problematický pojem, kotvící svůj bytostný základ v lidské racionalitě. Spekulativní láska není láskou autentickou a prožívanou. Je to nástin a náčrt čehosi, konstrukt mechanický jako stroj, kde pravé Druhé se neukáže ve své jedinosti a jedinečnosti, ale podružně, jakožto stín. Spekulativní láska je pojmem do té míry určujícím, pokud ji užíváme v protikladu k lidskosti a svobodě.

Problémem je, že pokud milujeme někoho, pro koho máme oprávněné důvody odmítnout jej pro něco, pak je to ryzí spekulace. Ale pokud přeci jen dojde k okamžiku, kdy někoho autenticky lidsky milujeme, jde o projev víry, lásky a otevřené zbožnosti. Druhý, a Bůh zajisté, jako kořen a pramen života nás posiluje v tom, abychom mohli svobodně žít, milovat a lidsky věřit.

Leckdy, a ono se to stává, se vzájemnost lásky dá dle určitých popisných rysů bezobtížně určit. Přesto, a není těch případů málo, se stává, že projev lidskosti a lásky, spojený se svobodou nás a druhých není láska jednoznačně identifikovatelná. Zakládá se na jiných, snad vyšších a duchovnějších základech. Vzájemnosti, lásce, vysoké religiozitě a noblese těch Dvou.

Taková láska je oproštěná "všednch projevů" otevřené vzájemnosti. Například rituál líbání, či milostných hrátek, nebo praktik soudobé sexuality, to vše může být a je projevem lásky, ale neznamená, že pokud ono neprobíhá, neděje se, že nejde o lásku. Spíše ano. Taková je pak založena na předpokladu vysoce vyvinuté religiozity, víry a naděje (spe) v hlubší pramen svobody, lásky a lidskosti. Prožívaná sexualita a láska není ale láskou, která má vlásnout mezi lidmi. Být svobodnou, autonomní a nezávislou na veškerých projevech vášnivosti, byť by se jen mohlo zdát.

Zvířata, společně s člověkem ruku v ruce prožívajá průkazně cosi, co je poutá a nutkavě váže k Jednomu, tomu Druhému, Bohu. Je to Příroda s velkým P a Svět. Společný horizont, výchozí i cílový bod, alfa i omega nás, druhých, ale i Mě a Druhého. Zde, v realitě se ukazuje prodchnutá míra religiozity a víry v to, že určující kategorie, jako je láska, svoboda a lidskost doposud mají průkazně svou existenci jistou.

Vždyť co jiného, nežli sen, dokáže navodit pocit rozumové zřejmosti, spojené s nevědomou vášní? Propojení zde tedy existuje. Na základě snů a symbolů můžeme poskytnout náležející klíč k otevření brány vedoucí k Vyšší lásce a svobodě.

Daným způsobem by se vyřešil i odvěký problém s láskou, který je počátkem i koncem všech snů. Kdo ve stavu zamilovanosti, lásky jako vzájmenosti, či s odstupujícím a reflektujícím přístupem nesnil, neměl doposud to "štěstí" a výjimečnou chvíli na to, dosáhnout na vrchol posvátna, opanovaného čímsi nepochopitelným. Spolu se sny, omýlanými realitou rozumu, prchá svoboda a láska, jako ucházející plyn ze sodovky, a do vztahu Já a posvátno, Já a Bůh, či Já a Druhý vstupuje všednost, konstrukce, spekulace, rozum. V lásce hraje podstatnou úlohu koncepce víry a religiozity, neboť bez ní bychom nemohli duši uvést do stavu slasti, euforie, blaženosti a posvátna. Producentem toho je svobodná láska, v nás lidech.

Miluji, pokud nehledím na zřejmost, na užitečnost a na to, kdy by mě stíhali otázky typu proč, jak, nač, zakolik, z jakého důvodu, a podobné. Láska o sobě, v nejpůvodnější podobě, jako čistá víra, religiozita a svoboda ducha znamená udělat to co rozum je s to ihned vyloučit jako nemožné, či nežádoucí.

Například čekat na telefonát dávno rozešlého partnera, který má tendenci zavolat, ale hlediskem lásky by to možné bylo, věřili bychom tomu, že se tak stane. Rozumově si je s to druhý z partnerů říci: "Ne, nikoliv, není třeba čekat". Přesto ale láska, víra a naděje jakožto svoboda k odhodlání volit ukazuje, že "Ano, dočkám se". Stejně jako když nastane stav "odluky", či krátkodobého rozchodu (jak poněkud neprakticky nazývám stav, kdy se partneři osobně nestýkají). Jeden na druhého čeká, ale proto že se jedná o rozum, ten dva lidi nesloučí. Pojícím fluidem zde není rozum, spekulace, ale láska, či víra, která otevírá možnost spojit rozpojené, aktivovat trpné, dokáže nemožné a pro druhé je nemožným.

A přesto není toto ničím, co by průkaznost zákaldních pojmů lásky, svobody a lidskosti dokázalo, ale...

Snahou nudného čtení nebylo dojít ke konci, ale skončit s přečtením několika řádků, které nás vyprovokují k promýšlen dalších podstatnějších otázek k těmto kategoriím lidské existence.