Průtok myšlenek

Když já nevím... přichází to uplně najednou, zničeho nic a uplně bezdůvodně. Pořád. Někdy o tom ví všichni, se kterými si zrovna píšu, někdy to neví nikdo.

Vždyť já se směju skoro pořád. Pořád házím nějaký vtípky, pořád ze sebe dělám blba, chvilkama i z ostatních, ale většinou je to všechno pro srandu.. člověk by řekl, že jsem i optimista.. jenže mi stačí jakýkoli malinký podmět... smutná písnička, volná hodina ve škole, kterou prochodím po městě, smutný příběh v televizi.. asi jsem přecitlivělá. Nevím, nevím kurva, proč. Zničeho nic se mi nálada otočí o 180° a já jsem na dně. A mám snad proč? Mám skoro vše, co chci, co mi chybí? Škola se přežít dá, ten rodinný kreténismus taky, mám nejlepšího přítele, jakýho můžu mít! A PŘESTO!

Najedou začnu přemýšlet, začnu vyšilovat, začnu myslet na všechno "co kdyby".. co když se rozejdem, co když to nedám, co když se něco stane, bla bla. Chytám schízy, UŽ ZAS! Začíná se mi vracet chuť a touha po bolesti, UŽ ZAS! Minulou sobotu jsem se zas pokoušela pálit zapalovačem (.. už zas), přitom můj seděl hned vedle mě! Asi mi hrabe.. jsem cvok. Pořád častěj přemýšlím, jestli nezačít zase chodit na sezení.. nebo když najednou začnu takhle vyšilovat, jestli to přítele nepřestane bavit a nepošle mě do háje.

Slzy už mě nebaví! Mám všeho pokrk. Mám všechno.. mám kluka, nejlepší přátele, ale stejně se cítím pořád sama.. Normální člověk, co by si tohle přečetl, by si řek: Simbo, ty trapko, zas se lituješ..
jo jasně.. to není sebelítost, to je volání o pomoc!
Jenže já nevím, jak si(mi) pomoct! Já potřebuju jistotu. Potřebuju objetí pokaždý, když je to nutný.. ale ono to tak často možný není.
Já už nechci brečet.. ani nevím, co chci napsat.
Už mám v hlavě vymyto, škoda, že mě ty horečky tento týden už přešly, možná by mi pomohly..

Několikrát za poslední.. asi měsíc jsem si říkala, že bych se možná mohla zas pořezat nebo něco, aby se mi ulevilo.. jenže já nechci, něco mi to nedovolí. Možná strach. Asi potřebuju jakýkoli způsob jak si ublížit.. jsem fakt blbá, uplně vymydlená a potřebuju dostat pěstí, abych se probrala.
Minulou sobotu jsem se pokoušela vyblít jídlo.. dřív jsem na to bohužel neměla odvahu.. a bohužel mám asi krátký prsty :-/ nemám se ráda.. jsem se sebou nespokojená.. ve všem! Nejvíc mě potěšilo, když mi jeden kamarád nedávno napsal: Hele, víš, že od tý doby, co si s tebou nepíšu, nemám depky? .. krásné :(
ach jo.. jdu si asi zahrát na kytaru.. třeba mi to pomůže.