Jak kobyla při připouštění

24.2. 2009 23:47

Odcházím pryč i když jsem si myslela že to budu já kdo tu zůstane. Všichni jste v to doufali že aspoň někdo. Říkala jsem to s takovou silou s víro a touhou. Mé já je silné a věrné a druhé se upíjí a zase žebrá o dávku. Uplynulo už několik let. Já přicházím, stojím tiše u dveří dívám se před sebe na zem a vy stojíte opodál a šeptáte si co se to s ní děje.
A já vám za chvíli odpovím že mě to mrzí a potřebovala jsem odjet abych zapomněla abych se znova nestala mrchou, abych zase mohla „poklidně“ žít. Ptám se sebe, co to znamená a zjišťuji že pro mne to už není. Ty jsi taky sám, dívám se na tebe a vzpomínám. Říkám „odpust,“ všem a otevírám dveře, vcházím a někdo se ptá co se děje. Mlčím a přemýšlím jak vám to mám říct už nejsem tak silná jak jsem bývala, tak správná, oddaná věrná, už upadám už fetuju, ale to není to nejhorší. Nemůžu a už asi ani nechci poznat, nedokážu už přijmout něco jiného. Neznám a ani nechci. Jediné co můžu a jediné co ukojí mé touhy je ten samý člověk kterého jsem nesnášela, který mě tomu všechno učil a který ze mě udělal to co jsem nechtěla. Už nedokážu být s někým jiným už můžu spát jenom s ním, už mě nikdo neuspokojí kromě něho. I když stále stojím jako ta klisna která je na připouštění musí být na řemínku s okovy na nohou aby náhodou nezranila svými kopyty hřebce. Jen stojí a nic jí nezbývá, když neposlechne tak se jen zatáhne za řetězy za hlavu a dál klidně stojí než si hřebec užije své.
Stydím se za to a už je to příliš dlouho. Předtím to bylo s obranou a teď, teď je to jako věc která jen tak stojí a někdo si jí vezme a když jí využije pro své účely a když jí poškodí tak jí nedá opravit, dál mu slouží k jeho potřebám a to již několik let.

Odmítám, nepřijímám, odcházím. Miluji vás, ale příliš se stydím. Miluji krev toužím po ní. Kdo dnes večer semnou bude, kdo je ochoten vzít nůž, kdo bič…..nenávidím se a přitom si uvědomuji kdo jsem co ze mě vyrostlo. Ale co je vrozené a co je naučené. Kdyby to bylo vrozené tak je to v pohodě, ale kdyby to bylo naučené tak by mě to ze začátku sralo, ale vlastně proč, když už vím že je to normální a není proč se stydět. Že snad mi to vadí kvůli tomu že jsem mohla být někým jiným že jsem byla okradena o svůj vlastní vývin.


Jdu cestou, pomalu…..a přemýšlím nad naučenýma věcma….asi se nenávidím kvůli tomu kdo a jak mě to učil, ale s tím už nic neudělám.
Už jsem jiná není ze mě poslušná holčička. Milá říkáte běžte někam….co no tak vypadněte. Nechci to slyšet. Jsem hodná stále, ale už zničená už závislá na drogách už je pozdě je mi zima. Kam půjdu, kam se ukryji. Kdy zas budu s ním. Já nemám touhy on ano, vlastně co…stojím už takhle několik let teď už, ale sama od sebe už dobrovolně, zjišťuji že jen on může, vůbec nic už necítím, ale jen od něho ano…jenže je to bolest na kterou jsem si zvykla..

Odcházím pryč s jizvami na těle s bolestí zad a ranami od biče, a jemu to je jedno jsem jen ta zničená věc a budují dokud se nerozsypu. Nikdo mě nezpraví není důvod, vyšla bych na moc draho. Je lepší si opatřit novou a levnější kořist. Však ji jé všude plno. Už jsem stará, mám jen rozpíchané ruce a touhu po další dávce.


Chci cítit krev, chci jí vidět, už nemůžu, nechci odpust.
Cítím se jak mrcha. Nedokážu to musím jít pryč. Vrátím se ale neznám čas.

Jdu prosvětlenou ulicí ….pozoruji padající sníh.