Význam svobody

Člověk moderního světa se nachází v situaci, kdy pod vlivem nejrůznějších faktorů dobového, společenského a kulturního vývoje na jeho osobnost, je pro něj rozhodujícím jevem význam svobody. Existuje řada lidí, kteří si z nejrůznějších příčin špatně vysvětlují pojem svobody i její význam, ba dokonce poznáme i také, kteří ji pochytili natolik nesprávně, že inkliminují raději k podvolení se různým instancím, únikům či jiné podřízenosti, která se pro ně stává jejich jistotou. Proto jsem si jako téma vybrala k analýze právě problém významu svobody. Hlavním výchozím zdrojem pro vypracování a úvahy k této problematice mi byla odborná publikace autora Ericha Froma – Strach ze svobody a moje vlastní názory.

Erich Fromm se ve svých úvahách zabývá nejen významem svobody pro moderního člověka, ale aby člověk mohl lépe pochopit určité způsoby chování a postoji ke svobodě, analyzuje určité psychologické jevy za pomoci učení známého psychoanalytika Sigmunda Freuda, vysvětluje kulturní situaci v Evropě v období středověku a na počátku novověku, významně se dotýká období reformace a pokračuje přes nacistické ideologie až k období moderní současné společnosti. Základním stavebním kamenem publikace je myšlenka, že člověk žijící v moderní společnosti je sice již odpoutaný od podřízenosti předinividualistické společnosti, ve které nacházel bezpečí a pocit jistoty, současně ho však omezovala, což byl důsledek toho, že člověk nedospěl svobody v kladném smyslu, tedy pro realizaci své osobnosti. Nedokáže stále využít své intelektuální i smyslové možnosti do úplnosti.
Než se pustím do hlubších úvah a ,,analýzy“ myšlenek E.Fromma a jiných osobností, zabývajících se probíraným jevem, bylo by dobré zmínit se, co vlastně znamená pojem svobody. Nechci zde uvádět žádné dogmatické poučky vytažené z učebnic nebo odborných publikací. Budu se tedy držet principu, že všechno souvisí se vším a v rámci mezipředmětových vazeb se odrazím od toho, co znám z humanitních oborů jako je psychologie, filozofie či pedagogika. Nahlížím tedy na svobodu jako na jev, který v žádném případě neznamená dělat si co chci nehledě na jistý společenský řád, ale pocit člověka, že veškeré jeho rozhodovaní má ve vlastních rukou a nese za ně zodpovědnost. Svoboda dle mého názoru také znamená možnost volby přiměřených cest k rozvoji tvořivé osobnosti, její originality, které nijak neomezují či dokonce neubližují okolí, možnost vyjádření vlastních názorů. Dále ji však vidím jako pocit volnosti uvnitř člověka, něco, co mu umožňuje předávat světlo do okolí a je nezávislé na tom, jestli se člověk nachází v nějakém područí či ne. Necítím se kompetentní či kvalifikovaná, abych vyvozovala nějaké konkrétní závěry, ale troufám si tak svobodu rozdělit na vnější a vnitřní. Vnější – ta kterou odpovědně jednáme dle zvolených metod, vnitřní – ta, kterou cítíme nezávisle na okolních projevech.
Nyní se ale posuňme ke konkrétnějším úvahám. Frommovy myšlenky se špatně kritizují, protože s většinou jich souhlasím. Myslím, že se na tohoto autora ani nenajde nějaká negativní kritika. Fromm ve svém díle uvádí, že člověk v životě potřebuje určité jistoty, ke kterým ho svět poutá, čímž si sám dobrovolně svoji svobodu a integritu ničí. Je ale skutečně potřeba jistoty hned jakýmsi znakem vzdání se svobody ? Člověk přeci může mít ve světě své jistoty, ale při tom jednat svobodně, pokud tedy tyto jistoty nepramení z jistého způsobu podřízení se ,,nesprávně“ autoritě, která mu neumožňuje projev svobody, kterou jsem nazvala jako vnější, tedy možnost svobodné volby, možnost vyslovit svůj názor. Nemohu však úplně souhlasit s myšlenkou, že člověk získává svobodu z vycházení z původní jednoty s přírodou a stává se jejím pánem. Je sice pravda, že člověk se snaží přírodu si podmanit, staví silnice, využívá přírodu k různým účelům, ale ráda bych poukázala na to, že příroda je člověku matkou, protože právě z přírody člověk pochází, příroda mu dala domov, příroda mu poskytuje možnosti k přežití. Přírodě se bez člověka uleví, ale člověk bez přírody zahyne. Tím chci poukázat na to, že člověk, ač si to neuvědomuje, je na přírodě závislý.
Fromm svoji studii o významu svobody začíná analýzou kulturní situace v Evropě v období středověku a na počátku novověku. Zmiňované období bylo charakteristické radikálními změnami v oblasti ekonomiky a změnami ve stavbě lidské společnosti. Objevuje se nový způsob pojímání svobody, které se nejvýrazněji projevovalo v novém náboženském učení zvaném reformace. Proč se o tom zmiňuji ? Protože Fromm toto období považuje za důležitý faktor, ze kterého musí vycházet každé chápání svobody v moderní společnosti neboť zapříčinila vložit semínko moderní kultury v půdě, která dovoluje zřetelněji než jakákoli jiná doba, poznat dvojznačnost významu svobody. Objevují se však dvě protikladné tendence. První je rostoucí nezávislost člověka na vnějších autoritách a tou druhou vzrůstající izolovanost či pocit individuální bezvýznamnosti. Proč člověk, který se vymaňuje ze závislosti na autoritách se cítí zároveň izolovaný či dokonce bezvýznamný ? Podle mého názoru se jedná o naučenou závislost, kdy se člověk na jejím základě není schopný adaptovat na nově vzniklé či uspořádané prostředí. Výsledkem je pak z toho pramenící pocit bezvýznamnosti, izolovanosti, který vede až k tomu, že člověk hledá určité způsoby kompenzace a úniku tím, že znovu dobrovolně vpadá do určité formy nesvobody. Je to jako když vedete dítě k něčemu, čemu se říká v pedagogice naučená neschopnost. Dítě musí dělat neustále něco pod vašim dohledem a za vaši pomoci, neustále ho kontrolujete, nepustíte nikam samotné a pak, když je dítě dospělé a má vstoupit do života samo, vyroste z něj nejistý či dokonce nekompetentní člověk, který nemá co dělat hledá ve světě svoji ztracenou jistotu. Stejně tak by to mohlo být i ve společnosti, kterou ovládala určitá forma autority, která ho naučila být na ní závislým. Je pak tedy více než jasné, že člověk zvolí raději podvolení se diktátu než vlastní svobodu.
Moderní racionalismus vidí ve středověku dobu temna, kdy se projevuje všeobecný nedostatek osobní svobody, vykořisťování lidových mas menšinou. Každý člověk musel zůstat tam, kde se narodil, řemeslník musel prodávat za určitou cenu. Člověk sice nebyl svobodný v moderním smyslu, netrpěl však osamělostí a izolovaností. Přes tyto všechny charakteristiky poskytovala tato společnost člověku bezpečí, ale to ho zase na druhou stranu svazovalo. Fromm píše, že společnost středověku nezbavovala individuum svobody, protože právě individuum ještě neexistovalo. Původně jsem měla v úmyslu tuto myšlenku nějakým způsobem vyvrátit, protože jsem myslela na individuum jako osobnost, kterou se člověk v průběhu času stává, ale pak jsem si uvědomila, že v tomhle středověkém systému člověk díky určitým vnucovaným dogmatům, která přijal, opravdu individuum ještě tak úplně neexistovalo.
Reformace přinesla nové náboženství městské chudiny a sedláků, která vyjadřovala jejich pocit svobody a nezávislosti, ale zároveň bezmocnost a úzkost. V průběhu doby se člověk stal svobodným v jednání, myšlení, stal se svým vlastním pánem, mohl se svým životem nakládat, jak chtěl. Když však člověk v procesu osvobozování se od středověkých dogmat docílil pocitu nezávislosti, nemohl se zbavit pocitu osamělosti, což ho zahnalo do podřazenosti nové.Tento bludný kruh podřazeností a závislostí už jsem vysvětlila výše.
Nyní se podívejme na svobodu v pojetí moderního člověka. Člověk cítí, že vrcholem svobody je určitá svoboda projevu. Fromm však poukazuje na to, že mnohé z toho, co si člověk myslí nebo říká nepramení z jeho vlastní individuality. Ano, je tomu skutečně tak. V současnosti je člověk pod vlivem nejrůznějších mediálních tlaků, módních trendů, politické propagandy, které se podmiňuje už jen z toho důvodu, aby zapadl do společnosti, která je stejná jako on. Vrcholem toho všeho je, že dokonce napodobuje nějakou významnou osobnost, ale ve skutečnosti to není on, ztrácí svoji originalitu a autentičnost. Nejrůznější metody a triky reklamy či médii způsobují, že člověk již není schopen myslet kriticky, podkopává jeho tvořivost, schopnost uvažovat a přemýšlet, stává se tím, co určuje jeho svět. Jenže průměrný člověk si tuto skutečnost podvědomě neuvědomuje, jde tam, kam kráčí většina, nepřemýšlí nad důsledky. Je totiž ze všech těch vlivů otupělý. Myslí, že je svobodný, ale je tomu tak ?
Dalším významným bodem pro pochopení postojů ke svobodě je kapitalismus, který znamenal pro lidstvo nesmírný pokrok, proto každé kritické hodnocení účinků průmyslového systému na určitý druh vnitřní svobody musí vycházet právě z něj. Kapitalismus pokračoval vlastně v tom, co nastartoval protestantismus pro osvobození člověka ve smyslu duchovním. Společnost tedy dospěla k ekonomické svobodě. Člověk měl najednou přes mnoho omezení možnost úspěchu prostřednictvím svých vlastních činů. Učil se zodpovědnosti sám za sebe, vzdávat se uklidňujících tak i děsivých dogmat. Kapitalismus však měl i účinky jiné, dovedl lidi opět k pocitu bezvýznamnost a bezmocnosti. K této roli bezvýznamnosti však přispěl již Luther a Kalvín.
Dále se zabývá Fromm problematikou lásky, kterou chápe jako aktivní usilování o vnitřní spřízněnost. Mnoho lidí nahlíží na lásku nesprávně v tom smyslu, že v ní vidí jistý druh nesvobody a závislosti na druhém, ale není tomu tak. Kdybych vlastními slovy měla popsat, co si představuji pod pojmem láska, tak je to strom, který nabízí člověku svůj stín, když se potřebuje ukrýt před sluncem. Ten člověk se stromu většinou neptá (pokud není jistého přírodního vyznání jako já), jestli si může sednout. A pak ten člověk ten strom obejme a záleží už jen na něm, zda po sobě nechá lézt mravence, kteří obývají daný strom, ve smyslu lásky by ty mravence měl přijmout, stejně tak jako člověk na člověku přijímá jeho chyby.Láska není o tom, že někoho zavřeme ve zlaté klícce z něžností a milých slov, ale že ho necháme volně létat, kde potřebuje.U některých jedinců se projevuje sadomasochistická závislost k jedné osobě, to však není láska. To už je psychologický problém.

Člověk pokud se u něj projevuje naučená závislost a náhle je mu otevřena cesta svobody, se cítí jak už jsem zmiňovala nejistý a raději se vzdává vlastního individuálního já, kompenzaci hledá v sekundárních vazbách, trápí se pocity méněcennosti, bezcitnosti, individuální bezvýznamnosti. Díky těmto skutečnostem pak může směřovat k sadismu, kdy potřebuje, aby někoho ovládal, psychicky ponižoval, dělá mu dobře, když se druhý nachází v trapných situacích. Cítí nad ním svoji nadvládu a přitom si neuvědomuje, že je dle mého názoru právě on, kdo se stává závislým na tom druhém, nedokáže bez toho druhého být nebo existovat. Stejně tak masochista, což je druhý typ úniku od svobody, je závislý na sadistovi, protože potřebuje nad sebou cítit nadvládu. Jenže jak naznačil Fromm, tak i já se přikláním k názoru, že touha po moci nekoření v síle ale slabosti. Člověk hledá oporu, něco v jeho nitru je špatně, to už je ale otázka pro psychologa. Dalším únikem je pak destruktivita pramenící z pocitu vlastní bezmocnosti vůči okolnímu světu. Jedinec má buď destruktivní tendence, které jsou výsledkem specifické situace, kdy se cítí ohrožený na životě, v tom případě je ale tato destrukce přirozeným jevem, než když se člověk stále snaží a čeká na vhodnou příležitost, aby se destruktivně projevil. K těmto projevům však není důvod což vypovídá o jistém mentálním nebo emocionálním narušení. Člověk tak uniká z neprožívaného života. Proč ale uniká a raději se nesnaží tvůrčí činností rozvíjet svůj vnitřní potenciál, využít svobody k sebevyjádření se ? Myslím, že to záleží od typu charakteru. Tento model nelze vztahovat na veškerou populaci, neboť se jistě najdou i tací, kteří se již se svoji svobodou vyrovnali. Myslím, že člověka k těmto únikům vede jistá forma neinformovanosti o smysluplných možnostech dnešního světa, možná i lenost a neschopnost kriticky myslet, aktuální slabost člověka v jisté situaci. Člověk je hledajícím, hledá celý život a protože je hledajícím, tak má právo dělat chyby, ze kterých by se měl snad v průběhu poučit. Svoji roli hraje určitá míra adaptability. V biologickém procesu vývoje přežili jen ty organismy, které se dokázali přizpůsobit. Další typ odmítání svobody je tzv. ,,automat konformity“, kdy se člověk uchyluje k řešení, jež vyhledává většina normálních lidí v moderní společnosti, tím přestává být jedinec sám sebou, osvojuje si určitý model osobnosti, který mu předkládá společnost. Jedinec se s tímto modelem ztotožňuje, protože se nechce cítit ve společnosti sám. Ale i když se ztotožní, není nakonec ještě stále sám ? Pokud přijímá jen to co je mu předkládáno a nemyslí originálně, tak jaký by on chtěl být, nemůže přeci přijmout jistotu za svou., ztratí sebe, své vlastní ,,Já“. Stane se tedy konformním, otupělým, neschopným.
Důležité je též při naší cestě za poznáním svobody vysvětlit si alespoň ve zkratce psychologii nacismu, která na pojetí svobody měla také značný vliv a utvářela společnost určitým způsobem. Nacismus byl projevem páchání násilí menšiny na většině obyvatelstva. Je zajímavé, že právě většina nemohla nic proti této menšině dělat. Proto souhlasím s Frommem a jeho tvrzením, že člověk má hledat prameny fašismu v lidské duši, nikoliv v národohospodářství. Lidé, kteří se připojili k tomuto učení museli mít v sobě ukrytou nepřekonatelnou pýchu, zalíbení v krutosti, nadvládě. Ve skutečnosti si myslím, že nebyli silní, ale v duši velmi maličcí a proto šli fanaticky za svým vůdcem. Tak se stává z nacismu psychologický problém. Člověk již byl připraven na přijetí nacismu už jen svojí vnitřní únavou, rezignací, neschopností se samostatně kriticky vyjádřit. Nedokázal se pak vzepřít této demoralizované menšině. Uvádím demoralizované, protože člověk, který dokáže napáchat na lidech takové krutosti jako se děli za druhé světové války, může být jedině demoralizovaný či vnitřně slabý s vnitřním problémem, který nedokázal vyřešit. Nemyslím si, že něco takového jako holocaust, týrání a tak podobně páchá člověk jen tak nebo dokonce kvůli nějaké ideologií. Musel to být nějaký vnitřní popud, možná už nějaká chyba ve výchově v ranném dětství, reakce na nějaký nevyřešený traumatizující zážitek. Nevěřím, že tolik zla se v člověku probudí ,,dobrovolně“. Právě nacisté si myslím, že ve své ideologií byli právě více nesvobodní než ti, které si chtěli podmanit. Už jen v Hitlerově spise – Mein Kampf – se můžeme dočíst, že se sám považoval za nikoho. Právě u něj lze pozorovat jistý pocit vyvržení, který vyústil dle mého názoru až k myšlence vytvoření velkoněmecké říše, protože se pro něj stala symbolem jistoty. Tady zde tedy dokázat, že nacismus vlastně neměl žádné opravdové politické a ekonomické zásady, ale vycházela z pocitů bezmocnosti, úzkosti, izolovanosti, pocitu méněcennosti. Právě oni byli nejvíce nesvobodní tím, že jednali v rozporu s mravními zákony lidstva. Jak už jsem napsala, svoboda není o tom dělat si, co chci a volit z možného pemza činností, tu kterou považuji za vhodnou a stavět se k ní zodpovědně. Vyjádřit jistou správnou formu vnější svobody.
Co se problematiky demokracie a její svobody týče, tak právo vyjadřovat své myšlenky a pocity má svůj význam jen v případě, pokud je jedinec své vlastní myšlenky vůbec mít. Jaká je to pak demokracie a svoboda, když člověk předkládá jen naučené teze ? Pokud člověk není sám schopen kriticky uvažovat či přehodnocovat, co je mu předkládáno a pak si vytvořit vlastní názor, nemá pro něj svoboda smysl, neboť právě on se podřizuje poutu nesvobody. Stejně tak je to v přídělu pravdy o sobě samém, pokud člověk na sebe nahlíží s jistou dávkou nezdravé iluze. Tyto iluze mu sice pomohou jako záchytný bod, ale naučí ho neschopnosti, zvýší jeho slabost. Nesprávné iluze o sobě samém, to že ostatním lžeme, chceme dosáhnout určitých cílů za použití různých úskoků jsou podle mne výrazem určité formy nesvobody, člověk není schopen zodpovědně jednat a být čestný. Stává se z něho automat a nedokáže myslet spontánně, sklouzne k alkoholu či jiným formám nepřiměřené kompenzace nebo dokonce k různým nesprávným ideologiím, protože už je připraven díky své konformitě, automatizovanosti je akceptovat, jen díky tomu, že mu slibují vzrušení a symboly, které údajně dají jemu životu smysl. Proto se člověk nechal manipulovat středověkými dogmaty, někteří přijali Hitlera a nacismus za své, nebo se nechali vláčet jinou formou nepřirozené autority či diktatury. Proto odmítli svoji svobodu.
Aby mohl člověk svoji pozitivní svobodu přirozeně rozvíjet, aby se necítil nejistý, aby neinkliminoval k nejrůznějším formám úniku, je potřeba uvědomění si, jak využít svoji spontánní aktivitu celé integrované osobnosti. Měl by se zaměřit na tvořivou činnost, spontaneitu lásky, věnovat se práci, kterou považuje za smysluplnou, která má pro něj nějaký důležitý význam. Je důležité, aby to nebyla práce monotónní, nezajímavá, nesmyslná, typ běžícího pásu, která z člověka dělá neschopného, nekritického, bloumajícího, ale práce která v něm podporuje tvořivost, přemýšlení, postoje ke světu a k sobě. Tím se stane člověk jedinečným, což je výsledek seberealizace v pozitivním smyslu svobody.

Na závěr bych chtěla napsat, že reflexe nad problematikou svobody by měla být součástí přemýšlení každého jedince, aby se nestal chodícím automatem a jeho život měl smysluplný rozměr. Publikace Strach ze svobody je dle mého mínění dílo, které může člověku významně pomoci při hledání odpovědí na jeho otázky, proč se v určitých dobách stavěli lidé ke svobodě určitým způsobem a co vlastně znamená. Dává impulsy k vlastním otázkám či úvahám, je nesmírně inspirativní a poučná. A myslím, že nejen já, ale spousta lidí si ní něco pro sebe odnese či uchová