Lhostejnost

Lhostejnost. Byla, je a do budoucna bude vždycky součástí lidských životů. Jedním pilířem lidské povahy, vlastností a náplní stereotypního dne. Vlastnost, nechtěná nebo chtěná. Cílená, nebo pouhým šlápnutím vedle. Součást, jejímž popíráním si dokážeme lhát nejen do vlastní kapsy.
Zamýšlím se nad tou správnou definicí lhostejnosti. A ať ji obracím na rub nebo líc, stavím ji spíše do neutrální roviny. Nemůžu se stoprocentní jistotou říci, že by byla cíleně negativní. Podle mě je součástí našeho rozhodování, chápání a do jisté míry i určitou obranou. Dá se říci, že chodí ruku v ruce s vlastním přesvědčením a postavením k životu.
Ano, je pravdou, že všeho moc škodí. A toto pravidlo se nestává výjimkou ani zde. Pokud člověk je natolik zahleděný do sebe, že ignoruje své okolí s hozenou almužnou „mě je to jedno“, stává se lhostejnost přebytečnou, zbytečnou a pilou, kterou si podřízneme pod sebou větev. Člověk by měl brát ohled i na to, že je-li mu citovou obranou, může druhé straně být solí drolící se do otevřené rány. Můžeme ji tedy neskromně nazývat i zbraní, s kterou je nutno umět zacházet. A pokud již i tohle umění máme v malíčku, zamyslet se také nad tím, zda neubližuje taky nám. Neb, snadno stává se falešnou pojistkou, která skrytě zavírá úniková vrátka.
Závěrem snad, že lhostejnost není dobrým životním partnerem a není radno se s ní snoubit. Ne každý kdo se na nás usmívá s otevřenou náručí je kamarád. A co je horšího než nepřítel? Snad jen přítel, co se za něho jen vydává ..