Bůh & Comp

Duchovno vs. Bussines, to je atraktivní. Říct to, je jako vata. Nikdo nic neřeší, vypadá to atraktivně a pokud se to nezproblematizuje, lidi uvede na práh soudobého konzumu si lacině říci: "njn, tak jako všechno ostatní, i duchovno se stalo součástí konzumu".

Nevím nakolik se oficiální křesťanská dogmatika podepíše pod tento rádoby atraktivní reklamní poutač, ale kdo alespoň tuší, co se za dimenzí duchovna skrývá a jakých hloubek dosahuje, byl by ve vyjádření s dostatek opatrnější. Přeci říci o něčem, že je bussines, je proshlášení člověka ryze orientovaného soudobě. Duchovno nepočíná svou odvěkou tradici v dvacátém prvním století po Kristu, chcete-li této éry. Pramení z určitých sociálních a kulturních předpokladů daleko za obzorem našeho úzkého rozhledu. Začíná tam, kde lidé nevěděli co a jak. Mýtům a určitým zjevným úkazům přírody přisuzovali určitou kvalitu a na základě ní pak věci mezi věcmi hodnotili. Že dnes někdo lacině řekne, že za určitými jevy není duch je (promiňte mi ten exces) prachobyčejný blázen. Neboť prvně: Věci o sobě neznáme a nikdy je nepoznáme. Určující jsou vždy pro nás a tak jak je vnímáme a jak se jeví nám (argument chcete-li číslo jedna). Jestli je Abrhámův Bůh Bohem zkoušky "lidského" osudu, pak je to Bůh Abrhámův. Ale jiný je pro jiné lidi. Jistě se apoštol Pavel dovolává k jinému Bohu a řeší duchovno trochu jinak, než např. svatý Augustin, nebo Anselm. Ale to je až příliš nic neříkající.

O co mi jde. Alfa omega všeho je, že bussines je slovo, které původní tradice neznala. Duchovno se line jako červená nit celým myšlením (duchovnem), kdežto bussines je určitý "patvar" (dovolíte-li) přejatý odkud já vím. Spíše řečeno bussines je nepřesně něco jako obchod, nebo tak, ne?

A v duchovnu se jistě neobchoduje. Leda tak každý sám za sebe. Koneckonců to je rozsáhlý motiv celé víry. Kolektivismus se z víry stal v době reformy ve státní náboženství. Jinak se o víře hovoří v určitém kolegiu, či kruhu poblíž Mistra, učitele, nebo Ježíše a jinak jako o státním náboženství v antickém Římě. Je nepochybné, že hereze a určité výbory z díla jsou historickým faktem, nicméně až zvrhlost lidského ducha vedla k tomu, aby se z víry stala katechetická dogmatika a soubor kánonu.

Pravý věřící je možná heretik. Ale tím lépe. Kdo se zdá být připoután k jednomu proudu myšlení, tím sám sebe stříhá zajímavých duchovních postřehů.

Koneckonců, teď ryze etická, či praktická stránka. Kdo z lidí, stanuvší v určité osobnostní, společenské, kulturní krizi, nebo válce se neocitl na prahu mezní situace, nikdy nepocítil potřebu duchovního zajištění. Tim spíše se pak neklidné doby dovolávají Absolutní instance, Boha. Není to laciná odpověď, ale spíš výstižná ryze prakticky.

A co se týče překladů Bible, to se mě osobně dotklo. Pro obecné vědomí, je třeba nezastírat některé historické reálie. Prvně totiž že Bible, jakkoli se k ní hlásí křesťané, byla sespána hebrejsky (pro provtní upřesnění terénu ze kterého vyjdeme). Jak se křesťanství emancipovalo od židovství, vznikla horlivá a nutná "politická" , či chcete-li společenská potřeba zprostředkovat lidem zásadní kapitoly textu a Staré smlouvy. Nebylo příhodnější a bohu-libější činnosti, než se pokusit o překlad. Starý Zákon se přeložil, po úsilí téměř nadlidském do latiny a Nový testament pak z řečtiny do latiny a z latiny do slovanských jazyků a zřejmě, v rámci regionální evidence i do jiných uznávaných jazyků. A říci že v České zemi je překlad anglický, to je prosím otevřená skoro bych řekl až neznalost.

Vzpomeňme Komenského snahy o zprostředkování Písma, nebo Husa, a co tradice českých písmáků? Bratrská činnost překladatelská? To jsou zásadní mezníky práce s Biblí? Ale to je pouhý exces. Pardon. Nicméně pokládal jsem za hodné této úvahy dostát alespoň průměrnému komentáři.

Tematicky je to velmi zajímavé :-)