Jakobych už nebyla tvoje holčička

Jakobych už nebyla tvoje holčička.
Jakoby se to kouzlo toho našeho krásného milování vypařilo. Jakoby se prostě jen tak rozprchlo do stran a není cítit, není vidět, není slyšet. Jakoby nebylo.
Jakobych už nebyla tvoje holčička.
Nedávej mi vše za vinu, za vše nemůžu já. Vím, mám hodně chyb, ale nikdo není bez chyby.
Je mi do slz.
Chce se mi plakat, ale zároven vím, že tohle je jediná cesta, jak můžeme být spolu. Prostě se změním já a ty také, i když se už dlouhou dobu měníš, to je pravda.
Kompromisy jsou asi na místě, přehodnotit reakce asi taky. Víš, když koukám kolem sebe, je to tak, jak říkáš. Že když se nebudeme přizpůsobovat, nepůjde to.

Jen mě mrzí, že se s tebou cítím už jinak. Jakobych k tobě už nepatřila.
Jakobychom byli od sebe tisíce kilomterů daleko, přitom jsi vedle mě.
Jakobych už nebyla tvoje holčička, víš.
To je strašný pocit. Chci být tvoje holčička. Ta, co jí vždy hladíš, usmíváš se na ní, protože jí miluješ a těšíš se na ní. Ta, co ti chybí, po které se ti stýská. Které napíšeš a těšíš se, až ti odepíše.
Vím že to už takové nebude.
Víš, ale já tenhle pocit dlouho nevydržím. Ten pocit, že já jsem ta nejhorší a že jsem vlastně strašná a že mě miluješ, ale že jsem jinak hrozná, nesnesitelná a všechno nejhorší co může být.
Cítím, jak tě ztrácím. Nevím jak je to možné, ale cítím to. Možná je to taky tím, co se tedkon všechno stalo, to nevím. Ale vím, co cítím.

Chci, bože chci vrátit čas. Jak moc bych chtěla vrátit čas!
Ani nevíš bože. Nebo víš co? Stačilo by mi jen se na chviličku vrátit o pět dní zpátky. Nebo jen nahlédnout, jako přes sklo, jak krásně nám bylo. Jak štastní jsme byli. Prosím bože, jen bych nakoukla a hned bych se otočila, přísahám.
Asi to nepůjde vid. Tak to nevadí.
Ale, ale proč se nám to vždy vezme, když jsme štastní? Asi život.
Nebo prostě čas. To spíš. Čas to vše odnáší. Strhává, odnáší, bere od nás co nejdál a my se jen koukáme na to, jak se současnost stává minulostí a minulost jak odplouvá na řece hodin.
Jakobych už nebyla tvoje holčička.