Pole zatracených.

Pole zatracených.

Tichý soumrak se snesl na krajinu. Už jen několik vteřin a poslední paprsky se marně pokusí osvětlit ponurou krajinu, která jakoby vypadla z pochmurného obrazu mistra Hieronyma.
Ani jeden pták se nepokusí tíživé ticho narušit, ani ten nejmenší vánek ho neosvěží ba dokonce ani jediný hlas člověka nepřeřve hrobové ticho.
Jen tmavé nekonečné pole, které jakoby bez konce ubíhá kamsi za obzor.
Na první pohled se zdá, že celou bezútěšnou planinu přerovnala obrovská skupina krtků.
Hlína a kameny jsou převráceny v evidentním chaosu, který postrádá i ten nejmenší náznak organizace.
Nestraný pozorovatel by si musel položit otázku: ,,Co se tady stalo ?“
Ale zde není nikdo, kdo by mu dal odpověď.
Zrak pozorovatele by pomalu sklouzával dál a dál po bezútěšné planině. Najednou by ten nelad a chaos narušil pravidelný čtverec čerstvě upravené hlíny.
Vypadá to tak, že zde v samém centru chaosu si, kdosi dal práci a malou část plochy dokonale uhladil. Na samém okraji čtverce se k nebi zvedá nepochybný důkaz činnosti lidských rukou.
K nebi se zvedá prostý dřevěný kříž.
Stojí tady sám.
Ty dva stloučené kusy dřeva mlčky křičí své poselství: ,,Zde byl člověk !“
Nic víc, ale ani nic míň.
Krátké poselství o ztracených nadějích.
Nyní musíme padnout na kolena.
Ne před znamením víry, ale jak by jinak mohl člověk poznat pravé poselství kříže.
Všecny smysly se napínají.
První vjem je jasný: Zápach !!!
Děsivý zápach tlejícího masa !!!
Děsivý zápach tlejícího lidského masa !!!
Ten čtverec upravené země v moři chaosu je hrobem.
Neskrývá jedno tělo, ale nejméně stovky lidských těl.
Na řadu přichází hmat. Pomalým pohybem odhrnujeme kyprou úrodnou půdu.
První objev na sebe nenechá dlouho čekal.
Ten neznámý hrobník nebyl příliš pečlivý. Jen pár centimetrů pod zemí leží první z mnohých.
Asi dvacetiletý mladík s plavými vlasy barvy pochcané slámy s podivně vyděšeným pohledem ve slepých očích.
Proč lze leží je jasné na první pohled. V hrudi má obrovskou ránu. Není problém prostrčit jí ruku a nahmatat úplně stuhlé srdce, které ta děsivá rána skoro roztrhla vedvý.
Kousek od prvního z kypré země trčí ruka se zlatým snubním prstenem na prsteníku.
Druhá oběť, ale proč zde leží není možné zjistit. Zde na poli leží jen ta ruka. Nějaká strašlivá moc ji odervala mezi loktem a ramenem.
Zbytek zde neleží nebo možná i leží, ale není v lidských silách vyhrabat mezi stovkami těl navrstvených na sobě to pravé příslušné tělo.
Hnat už nám nepomůže a chuť je také na nic. Naše ústa jsou plná strašlivě nasládlé chuti smrti, která nás už do naší smrti neopustí.
Zbývá tedy jen sluch a ten kupodivu dodává nový impuls. Po přiložení ucha k zemi je zřetelně slyšet zvuk pracujících plynů, které jsou nevyhnutelným průvodcem rozkladu toho co zbylo ze smrtelné lidské schránky. Ten děsivý tichý zvuk nás vyhání z pole zatracených.

Rok 1917 pohřebiště pro padlé po druhé bitvě u Verdunu

,,Není strašlivější zločin než válka.“
Nebo se snad pletu pane prezidente Baraku ?