Život, to jsou žně štědrosti

Vím, proč si lidé vymysleli Ježíška, Santu i Polárního Skřítka.

Život je nejštědřejší dárce, jakého jsem kdy poznal. Avšak jenom do určité doby. Jednoho dne se neznámý dárce vypaří z naší existence a zůstáváme jen my s naší existencí. Najednou je mnohem složitější pohybovat se světem, jako bychom měli nohy zapadlé v bahně. Už nedostáváme nové šance zdarma jako bychom byli exkluzivní hosté, je třeba postavit se na vlastní nohy a nečekat od života, že nás vytáhne z našeho bahna a ještě nám s úsměvem posadí na záda batoh plný buchet. Je to hrozné a nevyhnutelné setkání: člověk dochází poznání: ač svět plný lidí, člověk je sám.
To ale není žádný světoborný objev, každý ví, že Honza jednou musí do světa. Kolik pohádek jsem slyšel o tom líném chlapci, musel nakonec do světa...

O kolik strašlivější bylo skutečné setkání se světem.
Ale ani toto není novinka. Podstatné pro člověka je, jak se postaví k tomu, že život mu zčistajasna odpeře životodárné mléko, totiž druhou šanci. Ano, v tom vězí celá záhada dospívání. V dětství a mládí je vše neskonale snadné (znám jednu vesnici, obyvatelstvo je tvořeno pouze dětmi, jmenuje se Hurvínkov). Dětství ze záhadných důvodů nepřipouští možnost reálného zániku. Ona to ale není až taková záhada. Jedná se o to, že jako děti jsme dostávali druhé šance (to je hloupé, proč zrovna druhé, když jich bylo tisíce). Tehdy byly zdarma jako ochutnávka. Dobrý den, áá, zlomená noha, tak na to bychom tu něco měli, prosím, druhá šance, a už jsme jako rybyčka, ale, ale, copak to tu máme, neopětovaná láska? Nu nic se neděje, mladá paní, tady doktor Gabriel vám střelí injekci, a druhá šance v lásce není problém. Nechte si chutnat.
V bytě jedna plus jedna sedím jedna plus nula a pil bych víno, kdybych na něj měl, řekne v dospělosti tolik lidí, kteří zadumaně hledí do prázdna a mumlají, jak se to jenom mohlo stát?
Inu, stalo se to tak, že život jednoho dne řekne nene, už jsem dal dost, ted dostanu já. Další šanci už nedávám.
Co?
Nikdo nechápe. Najednou to jde ztuha, pod nohama bláto, najednou se musí pracovat. Inu, to máte tak, pane, už nejste Pepíček z ulice, ted jste tady nějaký pán a to je třeba, aby chlapisko chodilo bez podpírání. A když už tak chodí světem sám, najednou má z radost, že se o sebe umí tak hezky postarat.

Tak kráčí člověk sám. Kdo je čestný, kdo má smysl pro spravedlivost, kdo zplácí své dluhy, najde své štěstí, druhý si vymyslí Santu či Ježíška - tihle pánové, to je stesk po štědrosti gratis.