Proč?

Poslední dobou mi nějak dochází, že nic už není tak jak jsem to viděl. Sourozenci už nejsou ty malé děti které jsem v nich viděl, táta zbaběle utekl aby nemusel řešit problémy, maminka je občas v depresích. Děda už taky není nejmladší a podepisuje se to na jeho zdraví.
A můj život? Proboha, vždyť to ani není život, honit se jak pes od výplaty k výplatě. Skoro bez přátel. Bez zážitků. Bez vzpomínek. Když se podívám zpátky, tak jsem za jednadvacet let svého života nic nedokázal, nikomu nepomohl, nikoho neučinil šťastným (když nepočítám maminku a prarodiče). Bydlím na vesnici a dojíždím do práce v pětadvacetitisícovém městě. Nekouřím, nepiju, nekradu. Denně s hlavou v oblacích, zasněný a mimo realitu - ve svém iluzorním světě.
Často si pokládám řadu otázek. Jak je to možné? Proč tomu tak je? Jak se to stalo? Mohu to nějak změnit? Může za to má výchova? Či snad šikana ve škole? A proč se chovám tak jak se chovám? Odpověď na tyto a mnohé další otázky se skrývá v jednom jediném slově. Nevím. Nevím co bych měl od života očekávat. Čeho bych chtěl dosáhnout. Jaká by měla být má budoucnost. Kolikrát mi přijde, že ani nevím kdo jsem? Kdo jsem jako bytost žijící a myslící, ne jako člověk, občan. To vím, stačí se podívat na občanku. Ale kdo jsem a co tu dělám? Proč nedělám věci které bych chtěl dělat? Protože nemám patřičné vzdělání? Protože nemám dostatek financí? Patřičné zázemí? Lenost? Kecy. Jen výmluvy, abych nemusel vidět pravdu. Prostě se bojím.
Bojím se téměř neustále. Mnoha věcí. Mnoha rozhodnutí. Bojím se opustit zaměstnání, neboť tam mám alespoň nějakou jistotu. Malou, ale přece tam je. Bojím se zklamání i toho že zklamu ostatní a to zejména ty, na kterých mi záleží. Bojím se že se mi něco stane. Že se stane něco mým blízkým. Prarodičům, rodičům, sourozencům, přátelům, známým. Avšak proč mne strach nežene dál jako spoustu jiných lidí? Proč mne sžírá? Proč mi nedovolí roztáhnout křídla a místo toho mne dusí? Možná si říkáte, že je to až příliš otázek na jednoho člověka. Možná se ve mně také tak trochu vidíte. Možná máte stejné myšlenky. Možná vás opustil muž, nebo žena. Možná se s Vámi děti nebaví a jste jim lhostejní. Možná kvůli tomu trpíte depresemi. Možná se pletu. A možná tohle nikdy nikdo nebude číst.
Jedno vím ale jistě. A to, že se nesmíme poddávat svému strachu. Musíme se mu postavit. Jít si za svým cílem, za svým snem. Ať už se zdá jakkoliv bláhový či nereálný. Jděte za ním a splňte si ho!!!