Jaký jsme byly...jací budeme

Když se ohlédnu za tím, jaký jsem byl ve svém útlém věku, tak by se dalo povědět, že velice tiché a zádumčivé dítě. Lámal jsem si svou hlavu problémy globálních důsledků. Hledal jsem svůj smysl života. Důvod proč lidé přicházejí na svět. Místo odkud se bere vědomí. Nikdy jsem nebyl bezstarostné dítě, které by hledalo vysvětlení v běžných věcech, co se odehrávají kolem nás. Nespokojil jsem se s vysvětlením rodičů, že děti nosí čáp a ani s pohádkou o kytičce a včele. Mé tušení hlubších důvodů proč tu jsme, proč prožíváme své životy, i když nikdo neví, za jakým účelem se každý žene, se dostavily poměrně brzy. Dozrával jsem pubertálního věku. Úhel pohledu na různé otázky se změnil a se změnou začaly přicházet některé odpovědi. Průběh našeho výskytu mi byl jasný, neboť biologie na základní škole osvětlila tento zapeklitý problém. Důvod byl také prostý. Lidé, jak se jevilo, rozmnožování mají velice rádi a činní jim to potěšení. V tom se začala rýsovat nová otázka. Význam slova láska mi byl neznalý. Mé ubohé snahy vyjádřit tyto už od pradávna tajemné pocity nepřinesly žádné výsledky. Nejdříve mě uchlácholilo tvrzení, že vše je jen otázkou chemie. S přibývajícím věkem ovšem ani tato teorie nejevila absolutní popsání citů, které chová mladý muž k mladým ženám. City byly vášnivější a zklamání přibývalo nadsvětelnou rychlostí. Napovrch vyplaval nový pocit. Deprese, které trýznily mou mladou zmatenou mysl. Noci byly bezesné, otázky stále nezodpovězené a smysl lásky naprosto mlhavý. Pokračoval jsem ve svém pátrání po odpovědích. Zjištění že ani povinná školní docházka mi nedokáže vštípit definice, podle kterých by se dali objasnit mé dotazy na učitele, ve mně zaselo nedůvěru smysluplnosti ji dodržovat. Neboť ani fyzikální zákony, kterým jsem bezmezně důvěřoval, nepopsali Lásku. Došlo mi, že láska není nic. Není to věc, kterou byste uchopily. Tekutina, kterou byste stočili do nádoby. Ani plyn, který byste polapily. Proto mé tělo často postihovali choroby typu rýma, kašel, zápaly lenosti a dalších snad i dosud nevídaných příčin onemocnění. Postižena však byla má duše a to největší a nejhorší chorobou co lidstvo zná, nevědomostí. Mou pozornost upoutali citáty velkých myslitelů naší společnosti. Začal jsem docházet na slavná jména jako je například Einstein. Na slavné výroky filozofů. I s nově nabytými znalostmi má duše tápala. V tom to stavu jsem strávil několik let. Ze základní školy jsem postoupil na školu střední. Stále zmaten životem a jeho vrtkavostí. Až zde ve čtvrtém ročníku má průprava z knih Shakespearových se začala projevovat. Objevily se odpovědi na smysl života. Člověk nemá předurčený osud a své důvody výskytu na světě by měl hledat především v pochopení sama sebe. Když pochopíme své myšlenkové pochody, důvody, které nás popouzejí se nad sebou zamýšlet, dokážeme pochopit své okolí. Tací lidé dosáhnou pak pochopení principu vesmíru. Vše souvisí se vším. Pozitivizmus přináší pozitivní prožitky a potlačuje negaci. Smyslem je poznání. Pokud se ptáte, jestli jsem nalezl i odpověď na sžíravou otázku lásky tak odpovídám ano. Maličko mě však zarmoutilo zklamání nad touto skutečností. Celý svůj dosavadní život vyjadřuji lásku všemi možnými i nemožnými slovy, úvahami a teoriemi abych nakonec zjistil, že pro popsání jejího významu jsou všechny jazyky světa němé. Naše osudy si teprve napíšeme svými skutky. Možná jednou dosáhneme veškerého pochopení. Možná docílíme životní utopie. Možná to však bude naprosto jinak. Jedno je ovšem jasné. Miluj a budeš milován. Pochop a budeš pochopen.