Emoce

Téma emoce je pro mne velmi zajímavé, jelikož se do nich promítá veškeré naše myšlení a cítění. Lidský život je jimi rámován, jsou naší nedílnou součástí. Všichni jsme emocemi zmítáni do té míry, do jaké se emocím poddáme.
V odborné literatuře jsou emoce definovány jako zvláštní kategorie psychologických jevů, které jsou projevovány prostřednictvím prožívaných citů.
V soudobé psychologii je tento pojem skloňován dosti často a není divu, neboť emoce představují tvůrčí prostorově-dějové, hluboké vyjádření lidských schopností.
Pocity nás obklopují na každém kroku. Každá situace, do které se dennodenně dostáváme nás ovlivňuje. Mimo jiné se naše zážitky projevují právě emocemi. Prožijeme-li něco pozitivního, bude naše nálada – potažmo emoce, zcela jiná, než když prožijeme něco smutného, nebo vysloveně negativního, čímž jsem se vlastně dostala k základnímu dělení emocí, a to na pozitivní a negativní.

Kladné emoce se projevují dobrou náladou, jejímiž průvodními znaky jsou např.smích.
Ač to zní nepravděpodobně, své emoce můžeme ovlivnit, a to díky činnostem, které nám skýtají potěšení. Zde se mi jako vhodný příklad nabízejí třeba pohyb na čerstvém vzduchu – procházky se psem, sbírání hub a dále činnosti běžně nazývané jako koníčky, které nás dokáží naplnit pocitem uvolnění, pohody a štěstí.
Obecně se soudí, že největším štěstím v životě člověka je, může-li provozovat své koníčky jako celoživotní zaměstnání. Z výše uvedeného vyplývá, že naše záliby nám pomohou v získání spokojenosti, radosti a zdraví. Naplnění a smysluplnost života jdou ruku v ruce s těmito kladnými emocemi. Nabízí se myšlenka řetězové reakce, neboť z kladných emocí se utvoří šťastný život. O prospěchu prožívání kladných emocí hovoří staré přísloví: „Veselá mysl je půl zdraví“.

Do světa vyvolávajícího kladné emoce řadíme umělecká díla. Patří sem hudba, krásná literatura, malířství, poezie. Zatímco próza se dotýká mysli, báseň je v srdci, pohne srdcem a pohne nás všechny k tomu, abychom promluvili jistým způsobem, o kterém víme, že je jiný, než praktické a funkční formy řeči.
Zmínila-li jsem kladné emoce, musím se tedy rozepsat i o záporných. Ty se projevují smutkem, úzkostí, sklíčeností, pocitem marnosti, pláčem ba dokonce zlostí či již zmíněným strachem.
Úzkost je stav, kdy člověku není dobře. Nemá konkrétní příčinu, subjekt neví, čeho se bojí. Pocit úzkosti je těžko vylíčitelný, projevuje se srdeční, žaludeční nebo střevní nevolností. Svíravým pocitem na hrudi. Jde o vnitřní neklid podobný špatné předtuše, že se něco stane, ale zcela neurčitě, bez předmětu.
Strach způsobuje zrychlenou srdeční činnost, zrychlené, mělké dýchání aj. nedostatečnosti.
Strach na rozdíl od úzkosti má předmět. Člověk se bojí z mnoha příčin (např. stáří, nemoc, bouřka). Strach původně člověka chránil. Nutil ho být ve střehu před nebezpečím. Statečný člověk má také strach, ale překoná ho.
Dalším pocitem z konkrétní příčiny může být vnitřní bolest. S takovouto bolestí se setkáváme v životě méně často, ale o to intenzivněji ji pociťujeme. Bolestí může být provázena např. ztráta blízkého člověka, či něčeho, na čem nám velmi záleželo. Je zřejmé, že v případě osobní krize se pak tato hluboká bolest projeví ve všech oblastech života a nezřídka může mít i psychosomatické následky (u někoho může nastartovat rozvoj depresí, nebo chronického onemocnění). S bolestí je proto nutno se nějakým způsobem vyrovnat, hledat možností jejího uvolnění a vyjádření a nesnažit se ji potlačovat. Způsobů ventilování bolesti existuje spousta, v zásadě je můžeme rozdělit na konstruktivní a destruktivní řešení dané situace.

Konstruktivní řešení je takové, které nám nějakým způsobem pomůže takto silnou emoci zdolat a vyjádřit. Může jím být skupinová terapie, pohyb na čerstvém vzduchu či umělecké vyjádření.
Říká se také, že bolest je nejlepším prostředkem k tvůrčí umělecké činnosti. Umělec, který tvoří z bolesti, smutku nebo zoufalství vždy vytvoří lepší dílo oproti svému šťastnějšímu či emocionálně vyrovnanějšímu kolegovi.
Na vlnách poetických emocí se můžeme nechat zanést kam se nám zlíbí. Jemností nálad dokáží autoři v básních předávat citové zabarvení, a tak nám poskytují nový, širší prostor vnímání, který bychom sami neuměli zažívat. Báseň je cestou, která vede do srdce – sídla, kde se prý city rodí, zde je jejich místo. Emoce jsou pak barevné pruhy na duze života, odvislé od síly záře srdce – slunce naší osobnosti.
Bohužel se ne vždy podaří bolest takto překonat. Řada lidí pak – ať už před bolestí či problémy se uchyluje k návykovým látkám, v nichž nachází pouze dočasné uspokojení a postupně ztrácí nad svým problémem kontrolu. V extrémních případech, kdy se lidé z nějakých důvodů nemohou seberealizovat nebo někoho požádat o pomoc, dokonce dochází k sebevraždám. Takové řešení nepokládám za zbabělost, avšak vyvolává ve mně pocit marnosti a prázdna, kdy někdo vzdal svůj život, i když jistě mohl ze své situace najít východisko. Sebevraždy jsou bohužel v posledních letech nemálo častým jevem, neboť lidé nejsou ochotní vzdorovat nepřízni okolního prostředí tak sveřepě jako naši předkové, kteří mnohdy dokázali přežít dvě světové války a jejich následné dopady.

Na závěr si položme otázky: Co mohu udělat proto, abych dokázala porozumět a pomoci lidem ve své blízkosti, kteří osobní drama prožívají? Je v mých silách naslouchat svému okolí a pomoci známým konstruktivně řešit potíže? Mnohdy totiž záleží právě na zdánlivě nepatrných projevech náklonnosti a pochopení. Emoce jsou nehmatatelná věc, avšak pouhé podání ruky mnohdy dokáže víc než mnohahodinové terapie u specialisty.