Moje mamka byla jezeďačka

Moje mamka byla jezeďačka,
taťka byl živočichář.
My děcka jsme byli živočicháři.
Bylo to tak.
Malí tesláci a loaňáci po nás házeli kamení.
Nejednou jsem přeprala kluka,srazila na kolena.
Tak jsem se naučila chránit svou čest.
Hrdá jsem zůstala a celý život mne bijou.
Při vzpomínce na mládí zjišťuju, že mně chybí vůně
kravského hnoje, sázení brambor a malá jehňátka.
Život se překulil do třídního boje a my jsme jeho kůzlatka...
Ženeme se za dobrou travičkou, nevidíme, neslyšíme, jen se pachtíme. Pozor na špatné trávení! Už poslouchejme své vnitřní hodiny. Až nám řeknou dost, poslechněme a vydechněme. Musíme zpomalit, už jsme všechnu trávu spásli. Musíme počkat, až doroste nová. Když budeme mít štěstí, dostaneme se do výběrového kola a nejlepší pastviny zabereme pro sebe. To jen tak straším, milí přátelé. Zamysleme se nad touto dobou. Jedni se lebedí, mají milióny, druzí se topí v dluzích, mlčky strádají. Nouze je to, co mě trápí, je stále okolo a čeká, až nasedne na svého hostitele. Je jako borelie. I když ji přeléčíš, je stále v těle. Léčba je dlouhá a složitá. Pomůže někdo vymýtit tuto nemoc? Chudoba cti netratí. S chudým se přátelí ten, kdo se chce ukrýt před pohledy závistivých lidí. Tedy ten, kdo má hodně, chtěl by víc, ale s chudákem nemusí utratit nic a při něm může zůstat skromný. Je to trik jak z bohatého učinit nenápadného milionáře a chudý dostane pomocnou ruku. Žádné třídní rozdíly se nekonají. Všichni jsme na jedné lodi. Ó, jak vznešené a čisté. Někdy je těžké kousat chléb milosrdný.
Život je jako houpačka. Houpám si bohatství a jsem nahoře, houpám si bídu a jsem dole. Nejlepší je rovnováha jako v přírodě. Také kuře s useknutou hlavou neběží dlouho. Už jsem to viděla na vlastní oči. Od té doby chci vše vidět živé. Mám slitování s každým tvorečkem, který nedobrovolně opustí tento svět. Ve svém světě se musím stále rvát. Nebiju nikoho, ale tluču se do hlavy, že nejsem schopna prosadit dobro pro všechny. Jak to jenom udělat, aby se smyly rozdíly mezi lidmi! Začít se zdravit, používat tato jednoduchá pravidla a ne o tom psát v příručkách slušného chování. Někdy tak zdánlivě prosté řešení je v nedohledu. Lidi zkazila doba. Obrňují se do tvrdosti aby se k nim nikdo nedostal. Chrání sebe a své nejbližší před touto krutostí. Jsem svědkem této doby. Budu vypovídat, když bude třeba. Chodím si uklízet myšlenky do lesa, do polí. Do míst, kde jsem zanechala svou dětskou duši. Tam ji koupu v přírodní lázni, tam ji konejším a přesvědčuji, že bude líp. A ono bude. Chce to jen čas. Stačí jenom před nikým nepadat na kolena a nenechat si po sobě házet kamením.