Matu tělem

"Makej, makej, makej! Aaa zpomal! "

Můj tep dosáhl 165, už jsem prostě víc nemohla!
"A teď se podíváme, jak dlouho ti bude trvat, než se ti zpomalí tepová frekvence.
Jo, klidně si sedni."
Já už prostě nemůžu ani stát. Rychle na me mrknul od hodinek, popadl ručník a začal
mě ovívat. No to snad není pravda!
Spěšně jsem vstala: " To je dobrý, já ještě nejsem tak stará.."

Před 6 týdny jsem se rozhodla, že jediná možnost, jak se dostat do formy, je osobní trenér v posilovně. Při přijímací hodině si změřil snad všechno od flexibility až pod podkožní tuk, aby zjistil, že všechno dobrý, jen ta kondice veškerá žádná. Prý matu tělem.

"Promiň, nechtěl jsem, aby to tak vyznělo."
Byl fakt hodný, ale já už se cítím skvěle! Hmm, to je úžasný, jak rychle jsem se entokrát otřepala.

"Už můžeme pokračovat." Dokonce jsem se zvládla i usmát a ne jako vždy jen hluboce
přerývaně dýchat. Otočil se směrem za sebe, teď jsem viděla jeho profil v odlesku
postranního zrcadla. Svalnatý krk, široká ramena, vypracovaná postava. Jo jo, taky jí budu mít, jen počkej ty vysmívači z práce! Proč mi sakra neříká, co je další cvik?!

Možná si myslí, že už to budu vědět sama. Fajn, projevím iniciativu.
"Tak já jdu na chvíli na kolo, ano?"
Neodpověděl, jen se pořád díval směrem k recepci. Že by nade mnou zlomil hůl? Podívala jsem se na hodinky, které mě spolu s hrudním pásem donutil na začátku minulého týdne koupit (a nosit!), abychom byli schopni každou minutu monitorovat moje zlepšení. 62. Uao!! Tak nízko jsem se ještě v životě nedostala! La la la.

"Šlapu si ani nevím kam,
vždyť nemám prsa,
nemám hlad,
mám jen hlavu plnou ideááálů."

Ha ha, nejlepší je, jak mi to jde samo od sebe, jsem taaak nadaná, uf, dokážu cvičit a ještě originálně přizpůsobovat slova dané situaci! Nejsem vůbec unavená! Ještě pořád se dívá na druhou stranu. Nebo to možná jen předstírá a čeká, co dalšího jsem si zapamatovala z našich hodin. Jen počkej, trenére, já ti ukážu.

Elegantně jsem sundala nohu ze šlapky a s mírným záchvěvem zadostiučinění jsem si připomněla minulý týden, kdy jsem nevyzula celou patu z přezky, což vyústilo v
neohrabaný pád z kola. Rozhlédla jsem se po posilovně a rázně se vydala do rohu
místnosti, kde byly položené činky. Co že to minule říkal?
" U tebe je důležité posilovat zádové svaly, abychom zpevnily postoj."
Ale kolikátky to byly? Zkusím 3kilovky. Raz dva. Moc lehké. 5kilovky raz dva.
Teda páni, to je super. Lehce jsem upažovala s 20 kilovýma činkami. Hlavně lokty ven a nezaklánět se. Dnes mě nenachytáš. La la la

"Řekni činko modrošedá,
proč voda mi pokoj nedá,
a proč mě lákáááá
a proč mě lákáááá?"

Tak, ještě procvičím dnes už pomalu neexistující Kuřecí křídla. V duchu jsem se zasmála při vzpomínce na svého kolegu, který cvičí posledních 10 let a kterému jsem se svěřila se svým posláním.
"Upaž." Poslušně jsem ve své blůze s krátkými rukávy upažila. Vzal mě za konečky prstů a zatřásl. Dopr... Ještě teď je mi trapně, když si znovu vybavím ten pohled na moje rosolovité ruce.
"Tomu my mazáci říkáme Kuřecí křídla."

Ok, 8x na každou stranu, nechci byt Rambo. La la la
"Proč šťastna jsem když do ucha,
mi chladná ocel zacinká
a cáká a cákáááá a cáká a cákááá".

Už nemůžu.


Otevřela jsem oči.
Slyším houkání blízké sirény. Nade mnou se sklání někdo v bílém.
"Kde to jsem?"
"Upadla jste do bezvědomí slečno, váš trenér říkal, že jste najednou při zvedání ze země omdlela.

Budeme v nemocnici za 5 minut."