Po nás ať přijde potopa

Stála jsi tam jen tak, v modrém svetru a vyrovnaným výrazem ve tváři. Horká pára sálala z kůže. Byl jsem nahý, tebe halil ten svetr. V pozadí dlouhé stráně, hájky a rybník. Oblohou rozvážně pluly ledovce mraků. Obrátila ses a rozpustila sis vlasy. Hedvábné, kapičky vody se rozprášily nárazem o balvan porostlý mechem. Věděl jsem, že tu jednou budeš. Usínám s tebou a ráno se vedle tebe probouzím.

Nabízí mi ruku. Bez rozmyšlení ji přijímám. Neovládám své tělo. Pročítám listy o radikální změně, o převratu. Ten druhý se usmívá. Úsměv opětuji. Jakoby z vrchu – jsem snad v oblacích? – vidím zemi. Žlutavou, hnědou, černou, zelenou. Stromy, lesy, lidské přístřešky. Klesám, přibližuji se blíž a blíž. Z bodu ležícím na rovnoběžce jsem se posadil až k patě úhlu. Jsem na trhu. Musí to tak být. Lidmi se to zde hemží, připomínají mi mravence, hmyz. Žijící organismus, chovající se podle jasných pravidel. Ano, ten muž s plnovousem přijde k tomu stánku – stánku s masem, vidím mu to na očích. A ta žena – ta se jistojistě shání po nových šatech. Nakupují rychle, bez otálení. Nejsou tu od toho, aby otáleli. Jsou tu od toho, aby pracovali. V oknech budov obklopujících trh (zvláštní, doposud jsem si žádné nevšiml) se vynořují stíny. Jsou to také lidé. Shlížejí na ostatní. Liší se od těch dole – mají zvláštní výraz ve tváři, neurčitý, nejsou tak vyplašení, v jejich očích nezahlédnete ústup. Mám pocit, že mě chtějí přečíst. Ten druhý se usmívá. Tentokrát mu úsměv neoplatím. Místo toho se jej zeptám, kdo je. „Není důležité, kdo jsem, ale co chci.“ Co tedy chceš? „Vidíš ty lidi? Žijí ze dne na den, živoří, zatímco je jejich páni vykořisťují a žijí v blahobytu. Jedni pracují, druzí sklízí užitek. Myslíš, že to tak má být? Já ne. Uděláme z nich součást něčeho většího, stanou se hlavní hybnou silou pomocí níž převrátíme sociální poměry. Budou prohlášeni za hrdiny; sami se tak budou cítit. Nebude už dále nerovnosti a bezpráví. Vše bude patřit všem, žádný zisk, žádný kapitál.“ Rozohňoval se a mrkal na mě očima. „Ruku na to.“ Podávám mu nevědomky ruku, když v tom mu z očí vyšlehnou jiskry a plamen a burácivě se zachechtá. Vysoké domy zapadají do země a trh se jako ve víru vsakuje do jednoho bodu.
Musel jsem upadnout do bezvědomí. Přede mnou je nový svět. Ještě jej visuálně nevnímám, ale cítím ohromnou zimu (ve vzduchu je cítit sníh), slyším výbuchy děl. Kolem mě jsou vojáci. Pobíhají jako lidé na trhu. Ten druhý mě najednou chytne za ruku a táhne vpřed. Běžíme v houfu do nějaké budovy. „Palác je náš!“ křičí mi do ucha. „Víš, co to znamená? Vyhráli jsme!“ Nevím, co na to říct. Vlna nadšení, kterou prožívají všichni ostatní, k mému pobřeží nedosáhla. „Teď se celý svět promění, to mi věř.“ Chtěl jsem, aby se něco měnilo? Opět je to tu – Ten druhý mizí, ostatní jej následují a pak už jen bílá tma.

Jedním okem vidím chladnou budovu, druhým lidi umírající hladem. V té budově sedí u dřevěného stolu jeden muž. Důvěrně známý Ten druhý. Má na sobě oblek vyzdobený barevnými stužkami a vypadá přísně. Co se stalo? „Á, ty jsi tady? Všechno je tak, jak má být. Revoluce zvítězila, panuje nový pořádek.“ A co ti lidi? Kde jsou ti hrdinové? Snad jsou na tom lépe než ti, co vidím umírat hladem. „Tomu říkáme oběť – někdo musel být obětován. Potřebujeme pokácet všechny nemocné stromy. Třeba i lesy, bude-li třeba. Však jsi mi podal ruku – to tys tak rozhodl. Je to také tvé dílo.“ Je to peklo a ty to víš! Na zdech místnosti vystupují krvavé stopy. „Máme, co jsme chtěli – z utopické myšlenky se stala skutečnost. A jak sladká!“ Začal se opět smát. Skočil jsem mu po krku. Škrtil jsem, co mi síly stačily. Jedním okem jsem viděl, jak červená a koulí očima, jak mu dochází kyslík a uniká z něj ten prokletý život. Druhým jsem viděl, jak škrtím sám sebe.
Ty špinavá děvko!

V místnosti zavládlo náhlé ticho. Po chvíli pokračoval obtloustlý postarší muž s pleškou a vyšlechtěnými pejzy v přednášce. Přešel vše bez pohnutí brvy. Všiml jsem si, že na mě lidí v nejbližším okolí upínají zrak a vůbec – i lidé z předních lavic se otáčejí a prohlížejí si mne. Ano, zaspal jsem, ale to se přece během přednášek stává. Musí v tom být něco víc.. Přemýšlel bych nad onou pikantností asi o něco delší dobu, nebýt těch známých, klid narušujících slov přednášejícího. „Žijeme v uspěchané době,“ hřímal svým medvědím hlasem, „kdy lidé neustále někam spěchají. Když se jich pak zeptáte kam, odpoví, že neví.“ Ano, lidé někam spěchají, snad za to může doba. Já jsem ale rád i za ten spěch – je to můj svět, můj spěch, do kterého mě nikdo vysloveně nenutí. Můžu jít, žít a myslet, jakým tempem chci. Dokážu si představit, jak těžké to naopak muselo být pro ty „uspěchanější“ před několika desítkami let. „Když jsme byli mladí, měli jsme dost času si užít. Chodili jsme do přírody, psali milostné dopisy. Vše mělo své kouzlo a naléhavost,“ dále rozvíjel nostalgické vzpomínky. „Když jsem volal mé milé, tak nebylo pochyb o tom, kde jsem. V dnešní mobilní době můžeme lhát, jak se nám zlíbí a přesto znít přesvědčivě.“ Musím se přiznat – byly okamžiky, jakkoli byly těžce měřitelné pro svou krátkodobost, kdy jsem se nechal strhnout těmi slovy opěvující minulost. Jaké to asi muselo být? – Co bych v té době ale dělal! Já patřím sem, a jsem rád! „Já su z dědiny a ptám se vás, kam to spějeme?“ Ne, ne, já na takové řeči nejsem. Na tu dikci, názorové křeče a zakrývanou minulost. Na mě si, Trautenbergu, nepřijdeš.
„Podle statistik je neustále větší, propastný, rozdíl mezi příjmy a majetkem těch nejbohatších a většiny ostatních.“ Nechej mě hádat – uspořádáme revoluci? Populismem a falešnými sliby získáme podporu, potrestáme viníky a nastolíme pořádek! A po nás – což – ať přijde potopa!

****************



Pak, až pak jsem nahlédl do Tvých očí. Viděl jsem naléhavost a krásu. Představoval jsem si, jak se procházíme krajinou, dýcháme čistý sytý lesní vzduch plný života a smyslnosti. Z listů se vypařoval šeptající hlas. Hlas Země.
¨
Když jsem Tě měl u sebe, cítil jsem, že už bude vše dobré.