Vidět... trochu jinýma očima

Vidět, slyšet, mluvit, cítit, potřebovat, toužit, milovat, obdivovat, bát se, šílet, vnímat, utíkat, skákat, křičet, brečet, kvílet, mlčet, ptát se… to vše je nám dovoleno.
Žít život někoho jiného, ztrácet se v iluzích, říkat: někdy to snad přijde samo… na to je život příliš krátký.
Dívám se do žáru slunce a prožívám pocit klidného splynutí se vším kolem. Největší sílu na tomto světě má láska. Země je lidmi přeplněná. Myslím, že bez lidí kolem mě, bez těch niterných vztahů, které propojují naše srdce, bych se nemohla zítra ráno probudit a mít touhu bojovat dál. Chci přežít a zničit tu mučivou tíhu idejí o dokonalém světě.
Když zavřeš oči a ponoříš se do klidu, ukážu ti lidi, kteří nevidí očima ale srdcem. Ukážu ti lidi, kteří nepotřebují k životu příliš znát a skrývat se v marnivostech, ukážu ti lidi, kteří by ti snad přišli legrační, nenormální, deformovaní… ale když neoslepne tvá duše, pochopíš…
Pochopíš, že někteří lidé, ačkoli se zdají být ochuzení, bezbranní a možná i naivní, ovládají smysly mimo naše vnímání.
Jako dobrovolnice v městské pobočce organizace pro nevidomé a slabozraké přijdu docela často do kontaktu se zrakově postiženými lidmi. A musím říct, že už po pár prvních momentech strávených v jejich společnosti, při konverzaci s nimi, při pozorování jejich prožívání života jsem prozřela.
Jsou mnohem blíž přírodě, primární podstatě existence, obyčejné lidské laskavosti… a mají velmi blízko svému srdci. Ve světě bez rozptylujících obrazů se pocity a celkové vnímání prohlubují. Vycítí strach, vycítí vaši zlobu, rozeznají vnitřní krásu… nesvazuje je pohled na pozlátko světa… Dokážou mnohem intenzivněji vnímat umění. Proto zakládají sbory, učí se hrát na klavír, píšou básně, čtou knihy v Braillově písmu…
Nejsou to žádní doma zalezlí chudáci. Scházejí se v klubovnách, chodí na výstavy, někteří se vodícími psy, jiní se svou rodinou nebo kamarádem a pro ty ostatní jsme tady my dobrovolníci.
Mají skutečnou radost z těch možností distancovat se od samoty. Pořádají znalostní a dovednostní soutěže. Mezi disciplíny může patřit například vyžehlení košile, připravení jednohubek na občerstvení, manipulace s šicím strojem… opravdu ty lidi obdivuji, jakou mají vůli žít, vzdělávat se, neoddávat se depresím… jejich elán je nakažlivý a rozhodně inspirativní.
Občas potkávám i lidi s mentální retardací. Když jdu ve středu na bazén, schází se tam ve stejnou dobu skupina osob s Downovým syndromem a jejich pečovatelé. Jsou úžasní. V tom, jak se radují z maličkostí, jak dokážou bezprostředně projevovat náklonnost k jiným lidem,… neovládají se, nepodléhají zavedeným normám o nevybočování z řady.
Myslím, že pracovat s takovými lidmi není žádná oběť; v podstatě se domnívám, že tito zdánlivě oslabení lidé nás mají mnohem víc co naučit než my je…
Handicap se však nemusí týkat jenom nějaké tělesné či inteligenční indispozice. Bohužel může být mnohdy i barva kůže či náboženské vyznání společenským handicapem. A to je právě aktuální problém naší společnosti!!! Co vyvolává na tvářích bělochů úšklebky při kontaktu s Romy, Vietnamci nebo třeba islámskou kulturou???
Jedna z věcí, která mě nejvíce fascinovala během návštěvy Londýna a jeho okolí byla tamní všudypřítomná multikulturalita. Hotel, kde jsme spali, patřil Arabovi, na recepci obsluhovala Vietnamka, v obchodech a restauracích jsme potkávali skoro výhradně jenom černochy, double-decker řídil muž v sárí a turbanu, jedna okrajová část Londýna byla celá jedním velkým polským ghettem… a Hindové s asiaty tančili v dešti v ulicích. Tam to není žádný problém, protože západní civilizace pochopila, že si jednotlivé rasy mají co nabídnout, můžou se navzájem obohatit…
Proč to tak nefunguje i u nás??? Proč se Češi horečně ohánějí zaběhlou představou o Romech jako o líné a kriminální rase??? Odepíšou je dřív, než stačí poznat i jejich přednosti…
Ví vůbec česká společnost, jak neobyčejně tanečně nadaní a muzikální Romové jsou??? Jinde by jim urvaly všechny prsty, jenom aby mohli tancovat pod jménem jejich taneční skupiny, měli by spousty možností, mohli by svobodně rozvíjet svůj neobyčejný dar od Boha a tady… lidé se na ně dívají skrz prsty s pohrdavým pohledem. Protože jsou jiní. Ano. Jsou jiní… mnohem více spjati s rodinou, svobodou i s přírodou…
Nechci tvrdit, že jsou to kdovíjací svatoušci, jenom mě zaráží, jak urputně se držíme zajetého konzervatismu, jak moc zabednění a necitliví někteří lidé dokážou být…
Jak si mohou být všichni lidé rovni, když se mnozí z nich utopili v demagogii nevědomí???
···
Ještě než znovu otevřeš oči, zhluboka se nadechni, ať to s tebou nesekne, až objevíš čtvrtý rozměr světa… řekni svému srdci, že mu dáš konečně tu dokonalou harmonii, které se snažilo dosáhnout… a teď otevři oči, jako by to bylo poprvé v životě… bez zaběhlých představ o něm… vnímej lidi kolem sebe, naslouchej, nenech si však od někoho vymýt mozek jedinou možnou pravdou… vždyť všechno ve vesmíru je relativní. Z dogmat vzniká fanatismus a z něj potom skutečná smrtelná slepota. Probuď své srdce a nech ho poznat svět beze slov, bez nálepek… ať se napije syrového stavu přírody, ať ví, že jsou věci, kvůli kterým stojí za to bojovat dál.