Povídky

Na povídkách zajisté musí být něco kouzelného, protože mi učarovali. Myslím, že je nejde považovat jen jako takové kratší romány, to rozhodně ne. Jistě romány jsou v mnoha věcech lepší, jsou rozsáhlejší a abych tak řekl velkolepější. Jenže povídka je úžasná proto jaká je, útvar sice krátký, ale o to tajuplnější, záhadnější. Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Myslím, že kouzlo povídek stojí na dvou pilířích.
Za prvé je to jeich magičnost vyplívající z relativní krátkosti (ve srovnání s románem), díky tomu dává mnohem větší prostor fantasii. Nemám rád když je čtenáři naservírován obraz toho co si má představit například pomocí hory obrázků. Vždyť přeci utváření vlastního obrazu, tak jak si ho představujeme je to nejkrásnější. To je to co nás u knih drží a nedovolí nám od nich vstát, ta možnost žít ve vlastních představách kam za námi nikdo nemuže a kde jsme svými pány.
Za druhé a to hlavně je to konec povídky, často nejasný a nedokončený, autor nechá zcela na našich představách co se stane po té co dočteme poslední větu. Konec z povídek dělá mistrovská díla, často zvrátí a přebourá děj předchozí a my můžeme naplno vychutnat to mrazení v zádech, které konec vyvolá.