Nic ke čtení...

Nenávist jako ostrý nůž projela do srdce – dýka, která nelze vyndat zpátky. Zakousl se tam had. Vyplavená bolest se proměnila v slzy a začala zmítat všemi vnitřnostmi, ze kterých vycházel pocit, že se za chvíli objeví v toaletní míse. Skloubily se v nich pocity méněcennosti, marnosti a mindráky, které procházely celým žaludkem. Necítím se jako chtěná žena. Vynucený sex, marné snahy svést, vše to ještě utužuje. Usínání při mých pokusech o intimní sblížení potvrzuje úctu ke mně... Moje neschopnost udělat ze sebe femme fatale.... zabíjí veškeré sebevědomí a bolí vědomí, že mě zas vlastní mindráky nutí hledat trochu úcty a krapet sebevědomí jinde. Je to složité. To, co se děje, bolí. Pálí. Jsem odpad, co někdo zapomněl doma v posteli. Odpad, který se sám nemůže ani hnout. Odpad hlídaný, protože všichni očekávají vykopání pokladu, jenž se v něm nachází. Už nejsem žena, o kterou by někdo musel usilovat, ale jen troska ležící každý den v posteli, která může mít za jediné potěšení momentálně...sex. Nic víc. Žádnou kulturu, nic, jediné co zbývá, je sex. Jsem sexuální troska, co se plazí a dychtí po každém slůvku vášně, po každém intomním doteku, jenž dokáže dát víc než cokoliv jiného. Vášeň – jediné možné vybytí přebytečné energie kromě..snad emocí.... pláč, vztek.... náhražka sexu. Bezmocné volání duše o pomoc a křičení o pozornost... Vleklý smutek, ztracený a obalený skořápkou vášně. Která nemizí. Nezhasíná, jen se míchá se vztekem... a hlavně s bemocí. Nemůžu udělat víc.. nemůžu si koupit novou sukni, nebo si dojít ke kadeřnici, zmizelo mnoho možností, jak ze sebe udělat aspoň trochu přitažlivou ženu. Mnoho možností, jak se Ti líbit. Moje nevybouřenost a touha po pozornosti je taksilná, že kdybych ji měla vyřvat, budu řvát mnoho dní v kuse a tou největší hlasitostí, co to půjde. Je nyní silnější než všechny další emoce, než všechny city... Jsem schopna se pro trochu projevu úcty snížit až na dno lidské existence.... To, pro co jsem žila, nemám. Udělala bych cokoliv... Je to bezmoc, které se člověk nezbaví, břemeno, které nedokáže ovlivnit – a na světě teď není nikdo, pro koho bych byla víc, než některé další věci... protože tak oddané jsem odehnala a odsunula... teď jsem prakticky sama... Je to bolest... která se spojuje s něčím vyšším. Je to sázka, napůl prohraná, nedokážu z tho vycouvat či vylézt ven. Nejde zařadit zpátečkua zjistit, co předejde ztrátě úcty partnera. Který je očividně šťastný... a kterému vyhovuje běžná situace. Stačí když to zvládnu a usmívám se. Když dokážu zkrotit svou vášeň a touhu po uznání. Pak je to v pořádku.
Bolest. Stříká na všechny strany. S pocitem bezmosi usínám i se probouzím. Vím, že už to není jako dřív... ne, spíš jen ta bezmoc....Nejsem ta, co se smířila s opadáním vztahu- a ač to není dávno jako na začátku, je to pořád „v normě“... ale už se to tempo nezastaví. Nejde to. Bude to horší čím dál víc. A už nepomůže nic. Oblečení, makeupy, nic.... a já to vím. Už jsem prostě okoukaná žena... Muži to tak obecně mají. Už není o co bojovat. A já to taky vím. Teď už rozhodně ne. Teď už jsem jen individuální a momentálně silně znevýhodněný člověk v boji o lásku, který už mám stejnak prohraný. Cítím, že ze dne na den by toho pro mne udělal míň a míň, že každým dnem se ode mě odtrhuje a vymaňuje a kdyby neylo dítěte, už bychom si dávno byli asi zoufale vzdáleni....