Lidé mizí v nezadržitelně spěchajícím čase

Jako řeka. Ano, představme si čas jako řeku. Umí být stejně jako ona klidný, milý, přívětivý, jen aby nás pak za pár kratičkých chvilek potopil ve svých rozbouřených vodách zkázy. Bývá rovnoměrný a hladký, jako je vodní hladina velké řeky nad jezem, a pak se bez varování přehoupne dopředu přes překážku a padá do zpěněného víru, do zmatku, převrací se sem a tam a nakonec vyplivne to, co do něj vplulo; přežvýkané a rozlámané. Čas je také milý a nádherný jako potůček, klidně si meandrující v tichu lesa, obklopený staletými duby a pokrývkou mechu. Pár rákosin, trošku kalu, a vnese nás do hnilobné tůně, v které se rozkládá smrduté dřevo a pár koster neurčitého původu.
Jako voda. Umí být stejně krásný, přívětivý, ale i nemilosrdný a smrtelný.
Často se z něj vynoří kus něčeho nejasného, záblesk radosti, postava rozmlžená dálkou a modravým přísvitem. Tyto věci, jako i vzdálené slůvko nevyřčeného obdivu či náhodné setkání, jsou obvykle tlumeny vodní masou. Je tomu tak proto, aby nešťastný plavec o to silněji narazil na vyčnívající zlomenou a ukrutně ostrou větev – pichlavý jazyk výtek, na rybu utonulou stejně jako zničená přátelství nebo snad na mělčinu, kde uvázne v kalu a tichu zapomnění.
Voda. Řeka. Stejné jako čas.
Občas se ale vynoří něco, čeho se zachytíme a co nás táhne s sebou dál. Chytáme se někdy rádi, jako když se tonoucí chytá pomocného stébla. Nebo když se setkáme s někým, kdo se nám líbí a koho máme rádi; potom plujeme ruku v ruce dál, šeptáme si němá slova a pomáháme si ve všech nástrahách vodních toků. Tu jeden druhého vytáhneme z plytkých vod strasti, nebo naopak zadržíme před hloubkou – kdo ví, co se v ní skrývá? Plujeme pospolu.
Plujeme pospolu a doufáme. Časem nám spojené ruce umdlévají a my se bojíme, že příští překážka nás roztrhne. Uvázneš v sítinách u břehu a nedokážeš udržet paži, jejíž tělo je unášeno nemilosrdným proudem. Občas se stane, že musíme zanechat plavce napospas osudu, když klesne příliš hluboko v temnotu, aby se už nikdy nevynořil. Také ho opouštíme, potkáme-li příliš mnoho věcí, které bychom chtěli uchopit – jiné přátele, jiné lásky, jiná slova – pak řekneme, že nemáme sto rukou, a že je nám líto. Ať už máme pravdu nebo ne, proud je milosrdný. Vypláchne nám slzy z očí. Tomu, kdo rád zkoumá nová zákoutí a nové příležitosti, kdo je unášen proudem a pátraje, co kde lze vidět a nalézt, potápí hlavu pod vodu, tomu voda vyplaví slzy již před první zákrutou. Kdo je však hrdý a snaží se proti proudu bojovat, zápasí o život, o čest, či o plané věty – tomu ani zpěněné vody víru událostí nedokáží omýt hlavu, vysoko vztyčenou nad hladinu.
Nevím. Řeka je jako čas a čas je jako proud.
Plujeme. Střídavě se vynořují předměty, jichž se zachytáváme v marné snaze něco změnit, vrátit dávná setkání, i překážky, jež nás nemilosrdně sráží zpět dolů k temnému dnu, kde leží konec. Málokdo se dna jen dotkne a odrazí se od něj. Většina – a snad i já – se u dna zamotá do vlastních snů a hradeb, aby už nikdy neviděla jasné světlo marně čekající nahoře. Čím déle jsme ponořeni, tím méně máme vzduchu, až nám najednou dojde zcela a pak klesneme ještě níž; tam, kam se bojíme pohledět.
Čas je proud a proud je záludný.
Potkal jsem dívku – než jsem ji stačil oslovit, strhl mě bokem, do peřejí, v nichž si se mnou pohazoval od ostrých kamenů, jež mi drásaly tělo, až po zpěněné vrcholky vln ostrých jako břitva, které mi řezaly srdce. Pak jsem vyplul, ale ona už nikde nebyla – nacházel jsem se v tůňce při kraji řeky, kde jsem si odpočinul. Sám a nepovšimnut; jiní lidé pluli kolem, se vším tím hemžením, se všemi penězi, drahými auty a svými akciemi, se svým hlukem a vřavou a střelbou a se svým třeskotem zmaru. Vše mě míjí a já bych se snad k ostatním mohl připojit, snad bych se mohl vrátit do proudu; stačí se odrazit.
Nemám chuť.
Nechce se mi.
Paže mi umdlévají a já rezignuji. Nad vším tím bláznovstvím, nad neustálými návraty zpět na hladinu pro trochu čerstvého vzduchu, nad stálým lovem lidí, věcí, slov, peněz, ze všeho toho vyhledávání radosti, lásky a ozvěny milých slov, ze všech těch zbytečností.
Proč?
Proč bych měl udělat další tempo, proč bych měl plout dál? Můj pohyb se zpomaluje a já klesám stále níž. Temnou modří vidím průsvitné zdi boční uličky s kontejnery a odpadky. Ještě níž kolem mne propluje mrtvá krysa ohlodaná svými sestrami. Mizí i všudypřítomný zápach laciných párků v rohlíku a rozlitého piva. Lidé v proudu mě přestávají míjet. Snad zrychluji… Ne. Proud sám se zpomaluje a vytváří kolem mě, u dna, malou bublinku klidné vody. Jsem opět mezi lidmi a sklánějí se ke mně bílé ruce, obalené vůní – štiplavým a milým pachem čistoty. Pak ztěžka dopadnu k ostatním tělům na dně a tok se zastaví.
V okamžiku, kdy se chci odrazit zpět k hladině, však klesám ještě níž – tam, kam se bojíme pohledět.